Sociální intervence a role školy v praxi: Inspirace ze základní školy Grafická

Česká republika: Nerovnosti ve vzdělávání a vysoký výskyt šikany

Česká republika patří k zemím s velmi vysokou závislostí vzdělávacích výsledků na socioekonomickém postavení rodin. V praxi to znamená, že pokud má dítě motivované rodiče a dobré zázemí, má daleko větší šance získat kvalitní vzdělání než dítě, které je stejně nadané, ale rodinné podpory se mu nedostává. Mezi další specifika českého vzdělávacího systému, která jsou v souvislosti se vzděláváním žáků se sociálním znevýhodněním klíčová, patří podle Zdeňka Svobody i to, že nemáme přesná data, na základě kterých bychom mohli skupinu dětí, jejichž sociokulturní podmínky výrazně ovlivňují jejich vzdělávání, identifikovat a kvantifikovat a – co je podstatné –, poskytnout jim (a školám, ve kterých se vzdělávají) adekvátní podporu. Počet dětí, kterým byla na základě diagnostiky ve školském poradenském zařízení přiřazena podpůrná opatření, je vzhledem k některým výzkumům a odhadům odborníků silně podhodnocen. Do škol tedy dochází mnoho desítek tisíc dětí, které systémová podpora a návazná opatření v podstatě míjí.

Navíc u nás existují signifikantní rozdíly ve výsledcích vzdělávání mezi jednotlivými regiony: 

„Výsledky dětí v hlavním městě Praha jsou v podstatě tak dobré, že jsou srovnatelné s deseti nejlepšími evropskými zeměmi. Na druhé straně toho spektra jsou výsledky dětí v Ústeckém kraji, odkud pocházím, které jsou zase plně srovnatelné s výsledky dětí v Rumunsku, v Kazachstánu nebo v Srbsku, to znamená s těmi poměrně velmi málo výkonnými vzdělávacími systémy. A ta vazba na sociální situaci a na míru zatížení problematikou sociálního vyloučení v těchto regionech je naprosto zjevná. Myslím, že právě na příkladu Ústeckého kraje se to dá velmi dobře ukázat, protože ta obrovská sociální zátěž se projevuje úplně na všech stupních vzdělávací soustavy, od samotného počátku až po ten výstup,” doplňuje Zdeněk Svoboda. 

S tím souvisejí i další významné ukazatele, které se týkají celkového well-beingu žáků i pedagogů. Údaje ukazují, že Česká republika patří mezi čtvrtinu zemí s nejproblematičtějším sociálním klimatem ve školách. Patří sem i vysoký výskyt šikany. V roce 2015 opustilo devátou třídu každé čtvrté dítě s touto negativní zkušeností. V roce 2018 se podle mezinárodního průzkumu PISA tento podíl zvýšil na téměř třicet procent. „Výskyt šikany je v českých základních školách horší, než je tomu ve Velké Británii nebo ve Spojených státech. Je dokonce horší, než je tomu třeba v Turecku a v Kolumbii. To znamená, že se významná část dětí ve školním prostředí necítí minimálně dobře. A všechny tyto charakteristiky se dětí se sociálním znevýhodněním dotýkají výrazněji. Z měření navíc vyplývá, že čeští žáci mají ještě jedno světové prvenství – jsou přesvědčeni, že jejich učitele jejich práce nebaví. To má dopad na jejich školní výsledky, motivaci nebo ochotu dodržovat pravidla.” 

Výzva vzdělávání: Boj s únavou a fluktuací pedagogických týmů 

Radmila Jedličková, která je ředitelkou Základní školy a Mateřské školy Grafická v Praze 5, sdílí další charakteristiku, s níž se potýká ve své praxi. Významným problémem, který ji znepokojuje, je stárnutí pedagogických týmů, únava a vyhoření mnoha učitelů a následné nedostatečné kapacity a vysoká fluktuace personálu. Práci pedagoga vnímá jako náročnou, a to zejména při vzdělávání dětí, které potřebují větší podporu: „U nás běžně pedagogové pracují ve škole do 4, do 6 hodin odpoledne, protože příprava na výuku a všechny ty procesy okolo jsou mnohem náročnější,” doplňuje.

Pedagogové na ZŠ Grafická mají ve své práci nejen podporu, ale i pochopení a ocenění

Nezůstává však jen u problémů – Radmila Jedličková zdůrazňuje, že k nim do školy chodí děti rády a podporu ze strany pedagogů, kteří jim věnují zvýšenou péči, oceňují. Žáky se snaží zapojovat do chodu školy: „Deváťáci mi teď pomáhali vytvořit inzerát na nového pedagoga. Byla to velmi milá spolupráce a jsem ráda, že si u toho uvědomili, že najít nového pracovníka není tak jednoduché. A že záleží na tom, koho přijmeme.” 

Způsob práce, který na škole zavedla, je zaměřen na všechny, koho se vzdělávání týká. To znamená, že přístup a metody aplikované na škole mají za cíl poskytnout prospěch a podporu všem zainteresovaným stranám – pedagogům, aby měli lepší nástroje a postupy při výuce; žákům, aby dosáhli lepšího vzdělání a rozvoje; a rodičům, aby se aktivně zapojili a spolupracovali ve vzdělávacím procesu. Radmila Jedličková přitom vnímá všechny zúčastněné jako jednotný tým.

Pedagogům se například snaží vytvářet takové prostředí, aby se jim dobře pracovalo a měli dostatek pomůcek, které potřebují. 

„Aby měli obligátní kávovar a sendvičovač, což jsou detaily, ale také potěší. Aby viděli, že si jejich práce vedení všímá – takže občas i nějaký milý vzkaz, milý dopis. Důležité je i potkávání se se všemi pedagogy minimálně jednou ročně u hodnoticích pohovorů, zavedli jsme supervize týmu, supervize individuální – třeba pro začínající pedagogy –, supervize různých pracovišť," vyjmenovává další nástroje, které jsou ve škole využívány.

Inspirace z Velké Británie: Škola jako bezpečné a podpůrné prostředí pro děti s náročným rodinným zázemím

Pedagogové ze ZŠ Grafická získávali své počáteční zkušenosti prostřednictvím stáží ve Velké Británii, kde se seznámili s novými přístupy. Díky nim se škola naučila, že klíčovou roli ve vzdělávání dětí se sociálním znevýhodněním hraje škola a veškeré nezbytné prvky pro jejich vzdělávací úspěch jsou poskytovány přímo ve školním prostředí.

To se neobešlo bez obměny části pedagogického sboru. Výběr pracovníků je v tomto ohledu klíčový: 

"Vždy jsem kladla velký důraz na přijímací pohovory s našimi zaměstnanci. Snažila jsem se zjistit co nejvíce o jejich schopnostech, ale také jsem jim upřímně představila realitu práce v naší škole. Učit u nás není žádná lehká záležitost. Práce učitele nepřestává ve 13 hodin s odchodem domů. Vyžaduje více přípravy na vyučování a individuálního zaměření na potřeby dětí. Důležité je vnímat i to, co stojí za chováním dítěte, ne si jen prvoplánově říci, že prostě zlobí. Zajímá nás, proč tak jedná a jak se to projevuje. Některé věci mám navíc i ošetřené v rámci náplně práce, se kterou se nový zaměstnanec seznamuje a kterou podepisuje. Jsou tam například informace o loajalitě vůči škole a očekáváních týkajících se vystupování učitele, které musí být v souladu s naší školní vizí."

Tuto praktickou zkušenost oceňuje také Zdeněk Svoboda, který ji přirovnává k osvědčeným postupům a praktikám zemí, kterým se daří snižovat vzdělávací nerovnosti. Tyto země úspěšně využívají podobné nástroje, které zmínila paní ředitelka. Klíčovým prvkem je intenzivní a nepředsudečný kontakt s rodiči a otevřená komunikace ze strany školy. Důležité je také posílení sociální role školy. I v České republice jsou podle Zdeňka Svobody školy, od kterých se můžeme učit a generovat příklady dobré praxe pro to, jak podporu školám, dětem i jejich rodinám nastavit systémově. 

„Škola má možnost vyrovnávat nepříznivé rodinné podmínky tím, že nabízí dětem možnost strávit co nejvíce času ve školním prostředí. Některé školy fakticky poskytují celodenní péči. Děti mohou přijít do školy brzy ráno, kde mají možnost se nasnídat a připravit se na výuku. Ta probíhá v příjemném prostředí a je doplněna společným obědem a různými zábavnými kroužky, které děti baví. Ve škole mají také příležitost sportovat. Děti tak mají tímto způsobem možnost vymanit se z náročné domácí situace, kde rodiče řeší mnoho složitých problémů souvisejících se stabilitou bydlení nebo finanční situací rodiny."

Vše, co je pro úspěch ve vzdělávání nezbytné, probíhá ve škole

A jak může taková sociální role školy vypadat v praxi? Inspirovat se můžeme třeba na ZŠ Grafická: 

„Máme školní poradenské pracoviště, zaměstnáváme sociálního pedagoga a speciální pedagogy. I díky tomu můžeme poskytovat komplexní péči, která má přesah za hranice školy. Máme rodiny, u kterých hradíme žákům obědy, družinu nebo školy v přírodě. Dvěma rodinám už jsme pomohli k novému bydlení, a tak dále. Nedávno jsem jedné mamince našla práci u kolegy ředitele v jiné škole, což pomohlo vyřešit její nelehkou situaci.”

Pomoci mohou i snídaňové kluby: 

„Po skončení pandemie koronaviru jsme si uvědomili, že well-being u nás poklesl, děti se odcizily, nemají tak dobré vztahy a potřebují vzpruhu. Přemýšleli jsme, co s tím. Komunitní kruhy a kvalitní třídnické hodiny už u nás nějakou dobu fungovaly, všichni třídní učitelé prošli školením, jak vést třídnické hodiny. A tak mne napadlo, že bychom mohli dělat společné snídaně. Když se tady objevil projekt, v jehož rámci bylo možné realizovat snídaňové kluby, zajásala jsem. Z předchozí zkušenosti jsme věděli, že kluby nebyly jen o tom, aby se děti najedly, ale že se díky nim mezi žáky vytvářejí vztahy, den začnou pěkně a ve škole se pak cítí celkově dobře. Organizaci klubů má na starost adaptační koordinátor, kterého máme také díky projektu Podpora rovných příležitostí."

Proměna životů: Od znevýhodnění ke vzdělávacímu úspěchu

Proč je tak podstatné zaměřit se na vzdělávání žáků, kteří čelí sociálnímu znevýhodnění, a přesunout odpovědnost, zdroje a strategie přímo do školního prostředí? Cílem je zajistit úspěch těchto žáků, kteří ve svém domácím prostředí nemají dostatečnou podporu.

Radmila Jedličková doplňuje: „My vidíme výsledky. Díváme se, kde bylo dítě na začátku a kam se dostalo. Máme radost, že se za námi chodí poradit třeba i v dospělosti, to je pro nás obrovská zpětná vazba. Jezdí za námi i děti, které se něčím vyučily, mají firmu – dle ekonomických měřítek jsou na tom dobře. Jejich úspěch nám dělá radost. Ráda říkám, že všechny děti, které u nás máme, jsou dobré a výjimečné. Každé dítě má svou specifickou, inspirující energii. A usilujeme o to, aby měly šanci mít ten život hezčí vlastním přičiněním.”