Zdroj: Autorský tým APIV B
Profesor Dylan Wiliam, uznávaný poradce ve vzdělávání, provedl v roce 2010 v osmém ročníku britské základní školy 2. stupně (jedná se zhruba o třináctileté žáky) experiment, v němž testoval techniky pro zlepšení kvality vzdělávání dětí. Na podkladě tohoto experimentu byl natočen dvojdílný dokument „The Classroom Experiment“ (každá z epizod má délku 60 minut). [1,2]
Po dobu dvanácti týdnů se Dylan Wiliam zaměřoval na práci s vybranou třídou. Ve škole, kde experiment začal provádět, převažoval tradiční systém výuky: žáci se během hodiny hlásili, ve škole byl zaveden tradiční klasifikační systém hodnocení.
Probíhá šestý týden třídního experimentu (o prvních šesti týdnech experimentu si můžete více přečíst v textu „Experiment ve školní třídě pro zvýšení kvality vzdělávání“, v němž se profesor Dylan Wiliam snaží ověřit své hypotézy zaměřené na výuku žáků s cílem zvýšení jejich zapojení a motivace k učení.
Od začátku experimentu bylo do výuky zavedeno několik nových metod. První metodou bylo náhodné vyvolávání žáků pomocí losování jmen z kelímku namísto vyvolávání těch, kteří se k odpovědi na učitelovy otázky hlásí. Díky tomu se nyní do výuky zapojuje celá třída. Všichni žáci musí dávat pozor, aby mohli správně odpovědět.
Dále učitelé testovali používání kelímků tří barev, kterými jim žáci signalizovali míru pochopení výkladu. K upevnění znalostí se začaly používat bílé tabulky, na které všichni žáci psali odpovědi na učitelovu otázku, a následně je zvedli nad hlavu ke kontrole. Učitel tak mohl pohledem přelétnout všechny tabulky a udělat si představu o jejich znalostech.
Poté, co všichni změnám přivykli, se žáci začali do výuky zapojovat více. Experiment se vyvíjel dobře. Žáci také, na vyžádání některých učitelů, předali těmto učitelům zpětnou vazbu týkající se jejich výuky. Ke konci šestého týdnu experimentu se ale zjistilo, že špachtle se jmény některých žáků, které byly v kelímcích na losování (a náhodné vyvolávání žáků), zmizela.
Ukázalo se, že z kelímku vyndala špachtli se svým jménem jedna z nejschopnějších žaček, která se dříve hodně hlásila. Se zavedením náhodného vyvolávání totiž zjistila, že jí může učitel položit i otázku, na kterou nezná odpověď, a tak se snažila tímto způsobem vyhnout vyvolání úplně. Nechtěla ohrozit svůj status jednoho z nejbystřejších žáků ve třídě.
Profesor Wiliam vysvětluje, že žáci s nejlepšími výsledky potřebují přijmout, že nadále nejsou v centru pozornosti jako dříve a že se mohou mýlit. Nové metody výuky žáky nabádají k soustředění na to, kolik se toho v hodině naučí, nikoli na snahu odpovídat vždy správně. To je podle Dylana Wiliama důležitý přechod, kterým si každý žák musí projít.
Profesor Wiliam realizoval v rámci experimentu další změnu ve výuce, která se týkala nepřiměřeného zaujetí žáků známkami, což se v důsledku odráželo na jejich školních výsledcích. Dosud byli žáci hodnoceni číselnou klasifikací a krátkým psaným komentářem, který jim sděloval, co umí dobře a na co by se ještě měli zaměřit. Podle vyučujících zajímala žáky hlavně známka a komentářům nevěnovali tolik pozornosti. Opravené testy s komentáři často končily v koši. Jakmile se v rámci experimentu přestalo užívat známkování klasifikační stupnicí, žáci se začali bouřit a namítali, že potřebují vědět, jak na tom jsou. Vyučující byli tak silnou negativní reakcí překvapeni.
Profesor Wiliam situaci přirovnává k drogové závislosti a dodává: „Jsme národ závislý na známkách (…), u každé své práce žáci vyžadují známku a učitelé jim ji musí dát. Nepracují na ničem, co nebude ohodnoceno známkou. Je to naprosto šílené, naše děti propadly známkám jako nějaké droze a my jsme drogoví dealeři. Bude velmi těžké je z toho dostat.“ [2]
Také upozorňuje, že když jsou rozdíly v hodnocení klasifikační stupnicí mezi žáky výrazné, ti méně úspěšní se přestanou snažit. Jeden z žáků, který užívání číselné klasifikace nemá rád, vysvětluje, že: „Žáci s nejlepšími známkami se vždy při rozdávání testů ptají ostatních na jejich známky, srovnávají se s nimi a tím si zvyšují sebevědomí.“ [2]
Další dívka popisuje, že když dostane opravený test, jediné, na co se soustředí, je její známka. Profesor Wiliam vysvětluje, že zpětná vazba učitele by žákům měla dávat podněty k zamyšlení a měla by je motivovat k dalšímu snažení. Pokud ale vyvolává emociální reakce a srovnávání s ostatními, je to špatně a odvádí to pozornost od toho, na co by se žáci měli dále zaměřit. Zdá se, že nové opatření nejvíce vadí těm žákům, kteří dostávali nejlepší známky a nemají, jak si ověřit, že je jejich výkon stejně dobrý jako dříve.
Když se jedna z vyučujících na konci experimentu profesora Wiliama ptá, jestli se podařilo odstranit závislost dětí na známkách, profesor odpovídá, že nikoliv. Užívání číselného známkování je podle něj příliš vžité, aby se od něj žáci mohli oprostit v průběhu několika týdnů. Přestože někteří žáci chápou, proč může být známkování závadné pro jejich další rozvoj, stále známky chtějí.
Výsledkem této části experimentu je konstatování, že úplné zrušení známkování a přechod k pouhým komentářům není vhodný, ale bude se známkovat méně často. Profesor William je přesvědčen, že větší důraz na komentáře pomůže žákům učit se lépe.
Podle Dylana Wiliama se chce každý rodič podílet na vzdělávání svých dětí a maximálně je podpořit. Avšak často neví, jak se do vzdělávání zapojit. To je ideální příležitost pro jejich účast v experimentu. Několik rodičů se zapojilo do běžné výuky v rolích žáků. Výuka probíhala dobře a rodiče si zkušenost pochvalovali, protože jim umožňovala lépe pochopit, čím jejich děti procházejí. Někteří srovnávali výuku se zkušenostmi z vlastního vzdělávání a poukazovali na to, že je výuka v rámci experimentu mnohem zábavnější a interaktivnější. Oceňovali také, že se děti výuky účastní více a jsou aktivnější než dřív.
Učitelé si v průběhu experimentu všímali, že dříve velmi úspěšní žáci se při vyučování méně věnují výuce, povídají si, kreslí si a jsou jinak rozptýleni. Jejich nežádoucí chování se prohlubovalo. Profesor William poznamenal, že by experiment skončil neúspěšně, pokud by se ze špatných žáků stali dobří a z dobrých špatní.
Proto učitelům doporučil klást větší důraz na používání tabulkové techniky (o tabulkové technice si můžete více přečíst v první části textu pod názvem „Experiment ve školní třídě pro zvýšení kvality vzdělávání“, která umožňuje zapojení všech žáků do výuky, nejen těch zkoušených.
Na schůzi pedagogického sboru se ukázalo, že tuto techniku učitelé zatím příliš nepoužívali, někteří ji dokonce ještě nevyzkoušeli. V následujících vyučovacích hodinách se ale práce s tabulkami začíná používat více a žáci si ji pochvalují, protože je zábavná, na tabulky se vejde mnoho informací a když někdo neví, stačí se rozhlédnout po třídě pro nápovědu.
Další změna ve vyučování, která měla zlepšit chování žáků a vést k rozvoji odpovědnosti nejen za sebe, ale i za celý kolektiv, spočívala v určení tzv. tajného žáka, jehož chování budou učitelé v průběhu dne pozorovat a hodnotit. Osobu zvoleného žáka pro konkrétní den znají pouze učitelé. Pokud žák spolupracuje, neruší výuku, získá pro svoji třídu jeden bod. Jestliže za daný čas třída získá dostatek bodů, bude pro ni odměnou zájezd do lunaparku, což je velmi atraktivní výzva.
Tato technika se snaží posilovat vhodné vzorce chování ve třídě a spoléhá na vzájemný tlak v kolektivu vrstevníků, kdy všichni sledují společný cíl a připomínají si ho. Učitelé si všímají, že když ve snaze utišit třídu zmíní, že je někdo z nich tajným žákem, žáci okamžitě reagují.
Jméno žáka, jehož chování bylo sledováno, je následující den ráno odhaleno jen v případě, že pro třídu získal bod. Ke konci realizovaného experimentu třída získává dostatek bodů a svůj úspěch slaví výletem na horskou dráhu.
V závěru celého experimentu si i dříve vynikající žáci na zavedené změny ve výuce zvykli. Značně tomu pomohlo používání tabulek, protože se díky nim mohli účastnit výuky a odpovídat učiteli podobně jako dřív, ačkoliv jiným způsobem. Vynikající žáci oceňují i to, že nový způsob dává možnost odpovídat všem. Jedna z nadaných dívek popisuje, jak dříve cítila, že musí vždy odpovídat na otázky správně, jinak by si ostatní mysleli, že je hloupá. Teď si ale uvědomuje, že dělání chyb je cestou, jak se mnohé naučit. I ostatní potřebují příležitost zapojit se a odpovídat na otázky. Všímá si rozdílu oproti původnímu stavu, kdy s učitelem spolupracovala jen hrstka žáků. Myslí si, že se tímto způsobem všichni naučí více. Jiní žáci dále zmiňují, že ve třídě začalo panovat přátelské prostředí, ve kterém se dobře pracuje. [2]
Při celkovém hodnocení změny v chování žáků učitelé uváděli, že jsou komunikativnější, lépe a sebevědoměji reagují, lépe se chovají v hodinách. Podle učitelů se třída stala jednotnější a celistvou.
Profesor Dylan Wiliam analyzoval na závěr experimentu učební výsledky žáků a zjistil, že ve dvou ze tří pozorovaných předmětů žáci dosáhli mnohem většího zlepšení než jiné třídy ve stejném časovém období. Podle odhadu učitelů se v rámci experimentu žáci naučili dvojnásobek toho, co by běžně očekávali.
DYLAN WILIAM, Ph.D.
Dylan William se narodil v roce 1955, je velšské národnosti. Je emeritním profesorem v oblasti hodnocení ve vzdělávání na University College v Londýně. Po dobu své učitelské dráhy byl osm let učitelem matematiky. Od roku 1996 do roku 2003 působil na pedagogické fakultě londýnské King's College. V letech 2003 až 2006 byl v USA ředitelem výzkumu v organizaci Educational Testing Service v Princetonu ve státě New Jersey. Po návratu do Velké Británie se ujal funkce zástupce děkana Institute of Education na University of London. Od roku 2010 se již věnuje pouze výuce a výzkumu, spolupracuje s učiteli z celého světa na rozvoji formativního hodnocení v praxi. Ve své odborné publikaci Embedded Formative Assessment (první vydání v roce 2011) představil pět klíčových strategií pro zavádění efektivního formativního hodnocení. [3,4]
Doporučená literatura:
WILIAM, D. A LEAHY, S. (2016). Zavádění formativního hodnocení: praktické techniky pro základní a střední školy. První vydání. [Praha]: ve spolupráci s nakladatelstvím Martina Romana a projektem Čtení pomáhá vydala EDUkační LABoratoř, z. s.
[1] WILIAM, D. (2010). The classroom experiment, epizoda 1. [online]. London: BBC Film. [dat. cit. 20. 4. 2020]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=J25d9aC1GZA&t=2950s
[2] WILIAM, D. (2010). The classroom experiment, epizoda 2. London: BBC Film. [online]. [dat. cit. 20. 4. 2020]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=1iD6Zadhg4M
[3] DYLAN WILIAM. Wikipedia. [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Dylan_Wiliam
[4] DYLAN WILIAM. (nedatováno). Biography and profiles. [online]. [dat. cit. 20. 4. 2020]. Dostupné z: https://www.dylanwiliam.org/Dylan_Wiliams_website/Bios.html
Co znamená vzdělávací model dočasné intenzivní podpory a jak je v zahraniční školní praxi využíván? Nově příchozímu žákovi s OMJ poskytuje učitel nejprve výraznou podporu – jedná se o proces tzv. „intenzivního podpůrného lešení“. Tato podpora je postupně odstraňována. Takový proces krok za krokem dodává žákům důvěru a schopnost při osvojování si nových znalostí a dovedností.