Mentoring ve školství jako prevence syndromu vyhoření

Ilustrační foto | FOTO: APIV B

Základní škola profesora Švejcara na Praze 12 je jednou z vybraných škol, které v rámci projektu Národního pedagogického institutu Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi získaly možnost zavést mentoring. Proč je tato služba tak důležitá a jaké překážky musí mentor překonat? O tom mluví zástupkyně ředitele Iva Šagátová a externí mentorka Martina Habrová. 

Nárok na podporu 

Iva Šagátová: Podpora učitelů je pro nás velká výzva a akutní věc. S dětmi již pracovat celkem umíme, máme školní psycholožku, dvě speciální pedagožky, využíváme pomoci odborníků na práci s dětmi s odlišným mateřským jazykem. Ale řešíme, jak náležitě podpořit učitele. Aby náročnost té profese ustáli.

Přicházejí mladí, zapálení učitelé s těmi nejlepšími úmysly dát své práci maximum. A narazí na překážky. Pokud by v té chvíli od nás nedostali podporu, obávám se, že by nebylo přehnané mluvit o jejich rychlém vyhoření… A jsou to přitom velmi perspektivní, vzdělaní lidé, které si rozhodně chceme udržet. 

Metody psychohygieny

Iva Šagátová: Celkově se na učitele zvýšil tlak, nejen od dětí, i od rodičů – ne všichni rodiče mají pochopení pro společné vzdělávání – tlaky někdy přicházejí i od vedení, které je přináší od zřizovatele, k tomu přibylo administrativy… A uprostřed toho je učitel. Když mu vedení nepomůže, tak jednoho krásného dne odejde nebo se zavře do své ulity, postaví kolem sebe bariéry a jede ve stylu „odučím si, co musím, a dost“. To si ale dnešní škola nemůže dovolit, není to udržitelný pedagogický přístup. Proto jsou podle mě mentoring, koučink, supervize ve škole tak důležité.

Martina Habrová: Pro udržení kvality školy je kondice učitelů zásadní. Koneckonců, učitelé nejsou vazalové školství. Jednoho krásného dne si vyčerpaný učitel bez podpory třeba řekne „tady končím, jdu radši pracovat do úřadu, papír mě nepokouše…“  To, že se někde necítí dobře, vyřeší nejspíš odchodem. Není moc běžné, aby učitel sám dbal na svou psychohygienu, nehledě na to, že by si kouče nebo mentora málokdo mohl finančně dopřát. Nechávat jen na učitelích, jak se s nároky profese poperou, není ve veřejném zájmu. 

Iva Šagátová: Myslím, že každému, kdo trochu rozumí škole, je jasné, že dobrou školu dělají dobří, silní a empatičtí učitelé. O vybavení jde opravdu až na druhém místě.

Hospitace ve škole

Martina Habrová: Je ale pravda, že ne všichni učitelé jsou ochotni a možná i schopni poznat, že pomoc, nebo lépe podporu, potřebují. Jsou tací, kteří si řeknou „je mi už dost let na to, abych se měnil, takto jsem to dělal celý život a nějak to šlo…“

Při práci mentora je také potřeba překonat různá úskalí. Jedním z nich je strach učitelů z hospitací. Přítomnost dalšího dospělého člověka ve třídě někteří učitelé vnímají jako nepříjemnou kontrolu a snaží se jí vyhnout. Já jim skoro vždy říkám „nechodím se dívat na vás, ale na děti; na to, jak se jim ve škole daří a kde je možné najít nějaký prostor pro změnu, která v důsledku bude prospěšná všem“. To platí pro ty, kteří mentoring přijali, ale nemají pro mě zatím žádnou zakázku, spíš jsou zvědaví na to, co jim vlastně mentoring přinese (anebo vezme). 

Zejména u starších učitelů se potkávám s názorem, že přijmout jakoukoli odbornou pomoc znamená přiznat se k selhání, a oslabit tak svou pozici. 

Ale jsou i tací, kteří ještě před prvním setkáním mají cíl pro mentoring vymyšlený – zformulovaný – a jen ladíme formu setkávání. A ti zpravidla obavy neprojevují.

Iva Šagátová: Starší učitelé víc než ti mladší (i když samozřejmě výjimky existují) berou pobídku k seberozvoji jako výtku. Jako kdyby to bylo tak, že člověk něco buď umí, a pak se nic dalšího učit nemusí, nebo neumí, ale to je špatně a neměl by to nikomu přiznat. „Co jsem udělal špatně?“ ohrazují se. „Já to přece nepotřebuju!“ namítají. Přitom i my jako vedení absolvujeme mnoho dalších školení a kurzů a neustále se vzděláváme jako spousta dalších lidí ve školství, kterých si velmi vážím. Vzdělávání není ostuda, je to úplně naopak. A věk v tom nehraje roli. Taky už nejsem jitřní rosa.

U nás to funguje tak, že když my ve vedení vidíme, že něco nefunguje úplně tak, jak má, vázne třeba komunikace s rodiči, nebo se třídou, tak učitele oslovím a mentoring mu nabídnu. Já a jedna kolegyně jsme také absolvovaly kurz mentoringu v rozsahu osmdesáti hodin a půjdeme na další, nástavbový kurz ve stejném rozsahu. Ne že bychom aspirovaly na práci mentorů, jde o to, abychom lépe rozuměly potřebám učitelů a tomu, jak jim tahle služba může pomoci. A také se sami rozvíjely a šly tak příkladem. Vyhořelé vedení těžko může někoho inspirovat ke změně.

Mentoring učitelům tedy prezentuji jako luxusní službu, velký benefit. Je samozřejmě důležité, aby si s mentorkou „sedli“. I když já jsem o jejích skvělých kompetencích přesvědčená, musí tam být i „chemie“ s daným učitelem. To se ověřuje prvním nezávazným setkáním…

Mají samozřejmě možnost ji odmítnout, ale nároky na ně se nesníží. V tom případě musejí najít svou cestu, jak jim dostát. 

Je třeba rozumět situaci konkrétního učitele

Martina Habrová: U každého učitele je v mentoringu jiná zakázka. Každý totiž přichází s jinou vnitřní výbavou i sociální zkušeností. A taky s nějakými očekáváními. Mnoho začínajících učitelů může narazit, protože nemají ještě sociální a komunikační dovednosti rozvinuté do míry, která je pro práci se třídou potřebná. Ale mají velké plány. A pak přicházejí do „jámy lvové“, kde musejí okamžitě vyhodnotit situaci a adekvátně na ni reagovat. To vůbec není snadné.

Každý člověk si navíc do práce přináší i zkušenosti ze soukromého života, takže když učitel prožívá např. nestabilitu ve vztahu, projeví se to i na jeho sebevědomí ve škole. Tohle vše je třeba brát v úvahu. A mně se pro tuhle práci nesmírně hodí moje kvalifikační trojkombinace: jsem vystudovaná učitelka a k tomu mám psychoterapeutické vzdělání a mentorský výcvik. Také jsem externě působila na pedagogické fakultě, takže trochu znám profil studentů učitelství. A navíc jsem máma několika dětí, mám syny i dcery. I tato zkušenost je pro mou práci k nezaplacení.