Přínos projektu „Kam chodí vítr spát“ přibližuje Miroslav Hřebecký, programový ředitel EDUin, v rozhovoru s Petrou Mackovou. Vybraných pět malotřídních škol v periferních oblastech ČR získává aktuálně všestrannou podporu: mentoring, procesní audit, vzdělávání. To vše za účelem stabilizace škol a zvyšování kvality vzdělávání. Téma podpory škol na periferii by Miroslav Hřebecký po skončení projektu rád přenesl i na úroveň ministerstva školství nebo školní inspekce.
Kam chodí vítr spát: Projekt na podporu malotřídních škol z periferních oblastí
Petra Macková
11.10.2022
Ředitel/ředitelka
Zřizovatelé škol
Ilustrační foto | FOTO: Freepik
Proč jste se rozhodli pro projekt na podporu malotřídek v periferních oblastech? Co je periferie a kde ji hledat?
Už přibližně před sedmi lety jsme si všimli, že malotřídky jsou specifický segment. Nenechme se mýlit, je jich třetina z počtu škol, a to vůbec není málo (ne z počtu žáků, ale subjektů). Jsou to školy, které jsou velmi specifické, a přesto nemají specifickou metodickou podporu. Začalo to tím, že jsme pro ně začali dělat alespoň jednou za rok konferenci. Pak jsme aktivitu vzhledem ke kapacitám předali nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s. (redakce Řízení školy), které každý rok pořádá konferenci pro malotřídní školy, a dneska se účastníme pouze jako odborný partner.
Vedle toho jsme před rokem začali realizovat projekt na podporu periferních škol díky podpoře jednoho donora a po dohodě s ním. Měl zájem o nějakou specifickou, konkrétní postcovidovou pomoc ve školství. Navrhli jsme mu, že se budeme věnovat tomuto tématu, a tak vznikl projekt „Kam chodí vítr spát“, jak jsme ho poeticky nazvali.
Jedná se o síť pilotně pěti malotřídních škol z pěti různých periferních oblastí. Tomu předcházela poměrně rozsáhlá diskuze se sociálními geografy: hledali jsme odpověď na otázku, co je periferie a kde a podle jakých kritérií ji hledat. Na základě toho jsme vytipovali sto šedesát škol a z nich vybrali pět, které s námi jdou i do finanční podpory. Poskytujeme jim pedagogického mentora a udělali jsme jim procesní audit, financujeme konkrétní opatření na zlepšení, posílení, stabilizaci školy, aby o ni vesnice nepřišla. Zároveň školy propojujeme. Kolem vybraných pěti jsme shromáždili dalších cca třináct škol, které neprošly do definitivního výběru, leč mají zájem o informace a spolupráci. Těm nabízíme věci, které se dají dělat hromadně: když se třeba pořádá nějaké školení pro těch pět, mohou se účastnit i ostatní.
Snažíme se o nějaký network, aby vzniklo něco nového, co potom půjde sdílet. Východiska můžeme přenášet na celostátní úroveň a předkládat ji ústřední státní správě. Nebudu zapírat, že dalším cílem projektu „Kam chodí vítr spát“ je i navodit téma periferizace ve vzdělávání a periferních škol a jejich specifických problémů na úrovni ministerstva školství, školní inspekce, krajských a městských úřadů a podobně.
Jak dlouho už projekt běží?
Projekt běží půl roku, od podzimu, a poběží celý tento (2022) rok pilotně. Pak se uvidí. Následovat bude diskuze s donorem, jestli se bude pokračovat dál, nebo pouze sepíšeme, co z podpory mělo smysl a co ne. Naše poznatky se pokusíme zobecnit a rozšířit.
Školy teď objíždíme a pracujeme s nimi, každá je nějak specifická, ostatně proto jsme ji vybrali. Jedna z největších obcí z hlediska území – Ralsko – má uprostřed původně vojenský prostor po armádě, dneska prostě obrovskou oplocenou oboru. Kvůli tomu činí objížďka z jedné vsi do druhé – v rámci obce s rozšířenou působností – dvacet pět kilometrů. Takže děti z jedné strany obory musí do školy, která stojí na druhé straně, ujet dvacet pět kilometrů tam a dvacet pět zpátky.
Nebo jinde, aby vůbec udrželi školu, provozují jezeďácký mikrobus, který děti sváží po samotách z dalekého okolí. Zároveň když tam škola vůbec nebude, tak se vzdálenost bydliště od školy ještě zvýší. Toto jsou zajímavé věci, které bychom rádi zobecnili i na nějakých dalších odborných fórech, přenesli na stát s tím, že budeme zkoušet navrhovat i řešení.
Periferní školy často nemají dostatečný přístup k poradenské podpoře. Několikrát jsme v terénu narazili na to, že se v malotřídní škole léta rozvíjela nějaká formy šikany mezi zaměstnanci. Ve školách z toho důvodu může být i vysoká míra fluktuace. Problém může taky pramenit z malé míry odbornosti u ředitelů těchto škol a nějakých rádoby dobrých úmyslů, které ale špatně končí.
Ano, čím jdete níž a jste blíže kapilární úrovni, „zvěrstva“ jsou viditelnější a méně sofistikovaná. Když dám příklad některých větších měst, ta segregují velmi sofistikovaně, „v rukavičkách a s bílým límečkem“, ale výsledkem je brutální otrokářství a může se jednat i o statutární město. Jsou to prostě jiné formy. Tady je to takové bližší realitě, tím pádem je toho víc vidět a i víc poznat na první pohled.
Jak podpora v projektu prakticky vypadá?
Pracujeme jednak hromadně se všemi školami – třeba formou vzdělávacích workshopů, kde poskytujeme souhrnné informace. Vedle toho pracujeme s každou školou zvlášť, protože každá má své specifické problémy. Každé škole platíme pedagogického mentora, protože - jak už tady padlo - poradenství se na úplně nejmenší školy nedostává v žádné podobě. Začínajícím ředitelkám platíme ředitelského mentora, máme dva takové případy z pěti. Vedle toho jsme všem udělali procesní audit, kde se jim snažíme zracionalizovat jejich vlastní procesy, protože ředitelé malotřídek jsou obecně velmi přetížení. Odbřemeňování se tam moc nekoná a na všechno jsou sami. Díky auditu jsme u každé té školy vytipovali opatření na míru, které v poměru výkon cena přinese v jejich situaci nejvíc ovoce. A potom financujeme další zcela rozdílné aktivity nebo služby.
Vnitřní a vnější okraje
Formulovali jste už nějaké závěry? Kterou oblast je potřeba dofinancovat a podpořit?
Stojíme teprve na začátku. Audity proběhly na jaře 2022. Teď máme vytipovaná opatření a postupně se pouštíme do jejich realizace.
Pokud se mě ptáte na dosavadní zjištění, první poznatek je sociálně-geografický. Původně jsme do projektu naivně vstupovali s tím, že budeme zachraňovat sudetské malotřídky v příhraničí. Velmi brzy jsme zjistili, že tam samozřejmě jsou taky, zejména v místech odsunu. Z něj se většina území doteď nevzpamatovala, panuje v nich velmi nízká hustota osídlení. Nicméně díky příhraniční spolupráci s bohatými zeměmi jsou na tom mnohdy trochu lépe. Zároveň se hodně často jedná o atraktivní lokality z hlediska rekreace, je tam turistický ruch.
Právě v diskuzi se sociálními geografy jsme přišli na problém takzvané vnitřní periferie, která se naopak periferizuje mnohem rychleji. Neexistují tam žádné stabilizační faktory typu turistický ruch nebo možnost mezinárodní příhraniční spolupráce. Situace se leckde ještě zhoršuje, ruší se tam služby, autobusové spoje. A vyskytují se tu i další typické problémy: ubývá mladých lidí, zůstávají jenom staří, kteří v místě dožívají, což dále snižuje kvalitu života atd.
Podpořené školy jsme namíchali tak, že polovina patří do vnitřní periferie. Ukazuje se, že tam je potřeba podpory ještě aktuálnější.
Kde se tyto vnitřní periferie nacházejí?
Jde často třeba o školy ve Středočeském kraji, ale na jeho hranici. Řeknete si: „Středočeský kraj, to je ten bohatý“. Ale Řevnice a Černošice je něco úplně jiného než Rakovnicko, kde jsou sudetské obce, které nepatřily do protektorátu, ale do říše, kde se konal odsun a kde zůstaly jen lišky, co dávají dobrou noc. Zbořené chalupy šedesát až osmdesát kilometrů od Prahy. To je úplně jiná realita.
Vybírali jsme školy, které na tom nejsou nejlépe, ale zároveň mají potenciál. Hodně často to znamená schopnou ředitelku ve vedení školy. Všechno jsou to shodou okolností ženy. Pod Orlickými horami máme malotřídku s duálním systémem: rozjíždí Montessori větev a zároveň má i školní třídu klasickou. Nebo školu, která přišla před jedenácti lety o druhý stupeň, ale vizionářští zřizovatelé se té myšlenky nikdy nevzdali. Po celou dobu budovu zateplovali a udržovali a dneska se vizionářská ředitelka snaží druhý stupeň znovu nastartovat, byť pouze s několika málo dětmi. Jsou to zajímavé příběhy.
Už jsme přišli na postupy a některá řešení, která jsou replikovatelná a zajímavá ke sdílení, ale zdaleka ne použitelná úplně pro každého, protože situace jsou poměrně specifické.
Miroslav Hřebecký
V současné době působí Miroslav Hřebecký ve funkci programového ředitele obecně prospěšné společnosti EDUin. Absolvent Pedagogické fakulty UK Praha a Centra školského managementu tamtéž. Osmnáct let strávil ve školství v první linii, má za sebou ředitelskou zkušenost z gymnázia a základní školy. Od roku 2003 působí paralelně jako lektor vzdělávání učitelů a ředitelů, jeho kurzy prošlo přes pět tisíc nejrůznějších pracovníků ve školství. Tematicky se věnuje vzdělávací politice, zřizovatelům škol a spolupráci se školským terénem.
Je zakladatelem celostátní soutěže školních webů sCOOL web, ceny za inovace ve vzdělávání Eduína, Klubu zřizovatelů a spoluautorem nástroje Co umím na podporu pozitivní motivace dětí.
Tip:
Další informace k tématu najdete na těchto webových stránkách:
Miroslav Hřebecký, EDUin_Jak se žije malotřídkám 2021 (malotridkykonference.cz)
Uprostřed Česka vzniká periferie. Malé obce se vylidňují - iDNES.cz
Tip na závěr:
Přečtěte si také rozhovor s Lenkou Macků, ředitelkou Základní školy a Mateřské školy Popelín. Škola je jednou z pěti škol zapojených do projektu „Kam chodí vítr spát“. Lenka Macků upřesňuje, jaké kroky jsou nezbytné k udržení a dalšímu rozvoji malotřídní školy, která sídlí na pomezí dvou krajů.
Mohlo by Vás zajímat
Emoční první pomoc pro vyučující – část 2.
Může člověk regulovat zvládání stresu a tím ovlivňovat činnost mozku a autonomního nervového systému? Emoční první pomoc (EmotionAid®) je technika, která pomáhá uvolnit nahromaděný stres a zlepšit duševní pohodu. Tato metoda využívá jednoduchých cvičení a praktických kroků, které můžete provádět sami nebo s pomocí druhých lidí. Díky ní můžete zvládat náročné situace a posílit odolnost vůči stresu. Je také vhodná pro vyučující, kteří hledají efektivní způsoby, jak se vyrovnat s každodenní zátěží.
Konzultační centrum