Dobrá praxe v Dobroníně: Párová výuka, školní parlament i projekty

Mgr. Jaroslav Petřivý ve výuce. Zdroj: Archiv J. Petřivého

Dobronín je obec 11 kilometrů severně od Jihlavy, v současné době v ní žije zhruba 1 900 obyvatel. Na konci 19. století zde polenský podnikatel Jaroslav Pittner založil sklárnu a cihelnu. První zmínky o místní škole jsou z roku 1720, kdy se zřídila učebna. V druhé polovině 18. století byla postavena dřevěná školní budova, v roce 1851 pak zděná. Současná budova školy je z roku 1973.

Ve školním roce 2019/2020 navštěvovalo mateřskou školu 73 dětí, základní pak 258 žáků, přičemž učitelů je zde 18, z toho 3 na zkrácený úvazek. Zajímavostí je též poměrně vysoký počet asistentů pedagoga, kterých je 5. Škola rovněž využívá každý pátek po celý den služby psychologa.

Jak se to seběhlo, že škola z tak malé obce, jako je Dobronín, má tolik aktivit a projektů? 

S projekty jsme začali již před mnoha lety. Nejdříve jsme se zaměřili na různé granty. Zde bych chtěl zmínit například Fond Vysočiny, kde jsme uspěli v řadě oblastí. Několikrát jsme získali granty na rozvoj sportovních, volnočasových a jazykových aktivit. 

Dále pak následovaly programy různých nadací a také spoluúčast v strukturálních fondech EU ve spolupráci s jinými školami, například jsme měli projekt Základy finanční gramotnosti (spolupráce se ZŠ Štoky), Učíme interaktivně (ZŠ Nuselská, Havlíčkův Brod), JACE (Jazykové certifikace), UPROU (Učitelé pro učitele), Průřezová témata a čtenářství, několikaletý projekt Šachy do škol, Respektující žákovský parlament, Čtenářské školy atd. 

Vším se prolínalo se vzděláváním vedení školy – TOŠ (Trvalá obnova školy), Ředitel koučem v Akademii Libchavy, Učící se škola, Manažerská intervize a řada dalších. A následovalo vzdělávání celého sboru – Čtením a psaním ke kritickému myšlení, Respektovat a být respektován, Typologie MBTI a další.

Mezi nejvýznamnější určitě patří zařazení naší školy do projektu Pomáháme školám k úspěchu, který podporuje nadace The Kellner Family Foundation. Zde jsme byli vybráni mezi 10 školami z celé republiky a nyní, po přerodu projektu do jiného formátu, jsme se stali tzv. spádovou školou, která by na sebe měla navázat další školy kraje Vysočina (školy si v tomto projektu navzájem předávají zkušenosti a inspiraci, pozn. red.). Zároveň jsme koordinačním centrem žákovských parlamentů pro kraj Vysočina. Zapojeni jsme také do projektu NPI ČR Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi. Díky tomuto projektu mohu využít podporu kouče, učitelé pak mentora a vybrané odborníky. Přímo ve škole pak probíhá i další vzdělávání.

Základní škola Dobronín. Zdroj: Archiv J. Petřivého

Začali jsme tedy zvolna, hledali jsme různé cesty k dalšímu vzdělávání vedení a celého sboru. S panem ředitelem Ing. Mikuláškem jsme chtěli jít cestou toho, že nabídneme kolegům kvalitní vzdělávání. Rozhodli jsme se změnit zavedenou zkušenost vysílat jednotlivce na různé semináře s tím, že vše pak přednesou ostatním. Chtěli jsme zabezpečit vzdělávání celé sborovny ve známém prostředí, tedy na vlastní škole. Vždy jsme hledali informace o kvalitě lektorů. Myslím, že se nám to docela dařilo.

A ruku v ruce s tím, jak jsme se vzdělávali, rostla i naše potřeba zapojovat se do dalších a dalších projektů. Do některých jsme se zapojovali všichni, do jiných jen někteří. Postupem času se vykrystalizovaly skupinky učitelů, kteří sami začali vyhledávat možnosti vzdělávání a možnosti uplatnění tohoto vzdělávání v praxi. No, a to samozřejmě přinášelo další projekty. 

Není to pro vás až matoucí se v těch všech projektech zorientovat?

Myslím, že ne. Vycházím z toho, že již máme v kolektivu řadu lídrů, kteří dokážou organizovat, podporovat a jako odborní lektoři případně i vést kolegy z ostatních škol. Takže v řadě případů nemusím být ve všem osobně úplně zainteresovaný. Věřím kolegům a vyplácí se to.

Zaujalo mě, že učíte část výuky tandemově, tj. ve dvou učitelích. Jak se vám toho povedlo dosáhnout a kolik hodin v letošním školním roce takto vedete?

Trend, který se nyní hodně prosazuje, jsem já osobně začal používat již před více než dvaceti lety. Tehdy jsme v rámci pilotního projektu Obecná škola, který jsme pomáhali jako zapojená škola ověřovat, měli možnost s manželkou učit paralelní třídy od 1. do 5. ročníku. Právě v té době bylo možno realizovat změny přístupu k dětem, používat nové, alternativní metody. Měli jsme možnost tandemově učit, výuku jsme společně plánovali, společně jsme odučili a společně reflektovali. Žáky jsme hodnotili slovně tak, aby je to motivovalo k učení. Zároveň v celé republice začaly probíhat výměny zkušeností učitelů, vzájemné představování odučených hodin. 

Později se otevřely nové možnosti pro párovou výuku na škole. Nejprve to byla účast v projektu Pedagogického centra Vysočina, který se jmenoval Učitelé pro učitele. Pak jsme byli v rámci spolupráce se známou školou v Kunraticích zařazeni do projektu České bankovní asociace Párová výuka. A s minulými a právě probíhajícími šablonami učíme na naší škole v tandemu.

V rámci párové výuky spolupracuji již třetím rokem při výuce angličtiny. V letošním školním roce spolupracuji v několika párech. Učím spolu s kolegou v 1. třídě a s kolegyní v angličtině, a to ve 4. třídě a v 7. třídě. Spolupráce má pro mě velký význam nejen přímo ve výuce v hodinách, ale hlavně ve společném plánování a v následném rozboru odučené hodiny. Právě tady vyhodnocujeme výkony žáků, přemýšlíme nad cíli, připravujeme kritéria, hledáme další možnosti a rozhodujeme o dalším postupu. 

Máte poměrně hodně asistentů pedagoga. Jakým způsobem máte nastavenou komunikaci v rovině asistent–pedagog–vedení?

Asistenty máme v naší škole také již řadu let. Měli jsme jak asistenty žáka, tak asistenty pedagoga – například z takzvaných Šablon. Nyní se zavedením inkluze je situace lepší, protože je možné asistenty financovat ze státních prostředků. Ve funkci asistenta se na naší škole vystřídalo již 16 kolegů. Je hodně důležité trefit se do toho, aby si učitel a asistent vzájemně „sedli“. Ne vždy se nám to povedlo. V letošním roce je podle mého názoru situace stabilizovaná. Možná že jsme k tomu přispěli tím, že jsme zavedli pravidelná setkávání tzv. třídních buněk, kdy se dvakrát do roka setkáváme ve složení ředitel školy, zástupce ředitele, výchovná poradkyně, třídní učitel (případně i další vyučující ze třídy), asistent a v některých případech i školní psycholog.

Jaký je váš názor na formativní hodnocení?

Formativní hodnocení žáků je významnou součástí cesty ke změně v přístupu k žákům, ke změně způsobu vzdělávání. Je však potřeba principy formativního hodnocení dostat více „do terénu“ a s jeho metodami seznámit širokou veřejnost. Nejen učitele, ale i rodiče, zřizovatele atd. Formativní hodnocení není vůbec o zrušení známkování, jak se často prezentuje. Jedná se o naprostou změnu v plánování výuky, v přístupu k žákům, ale i ke vzdělávání učitelů. Na naší škole celý sbor absolvoval sérii miniseminářů na toto téma a v plánu máme v této sérii pokračovat. Zároveň v letošním roce přemýšlíme v rámci skupiny kolegů nad druhou etapou rozvoje formativního hodnocení, sdílení a představení dalších technik jednotlivých strategií.

Formativní hodnocení:

Formativní hodnocení je – stručně řečeno – snaha o průběžné hodnocení, které nehodnotí výsledek učení, ale jeho proces. Užívá se ve chvíli, kdy se žák ještě učí, a má tak stále prostor ke zlepšení. Způsobů, jakými učitelé a žáci poskytují zpětnou vazbu, je nepřeberné množství. Důležité ale je, aby žák vždy obdržel informaci o tom, do jaké míry jeho práce odpovídá požadavkům učitele a co může udělat pro to, aby byl příště úspěšnější.

Chtěl byste něco vzkázat absolventům učitelství nastupujícím do současného školství?

Neměli by se nechat odradit případnými dílčími neúspěchy, měli by se stále a hodně vzdělávat. A snažit se rozvíjet vzájemnou důvěru všech ve školství – rodičů, žáků, učitelů. Pokud budou chtít, aby je žáci respektovali a vážili si jich, musí si také oni vážit svých žáků.

MGR. JAROSLAV PETŘIVÝ 

Do dobronínské školy nastoupil jako začínající učitel v roce 1980 a s krátkým dvouletým přerušením, kdy pracoval na Krajském úřadě kraje Vysočina na oddělení mládeže a sportu, je na této škole do dnešní doby;

-posledních 15 let působí ve funkci zástupce ředitele školy;

-vystudoval tehdejší UJEP (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) v Brně, obor národní škola (dnešní 1. stupeň) a tělesná výchova;

-ze zálib byl u něj – tělocvikáře – vždy na prvním místě sport, jmenovitě fotbal. Jaroslav Petřivý vzpomíná: „Hned když jsem se přistěhoval do Dobronína, jsem znovu založil fotbalový oddíl, který zde téměř dvacet let nebyl. Nejdříve pouze žákovské družstvo, které hrálo na hřištích v okolních vesnicích. Poté, když jsme vybudovali fotbalové hřiště i v Dobroníně, pomáhal jsem se založením družstev dorostu a dospělých, trénoval jsem nejmladší benjamínky. Nějakou shodou okolností jsem začal „pískat“ a rozhodčího jsem pak dělal přes dvacet let od nejnižších až po ty nejvyšší amatérské soutěže.“