PODCAST 63: Krizové situace ve třídě? Učitelé nemusí být psychologové, aby dokázali efektivně pomoci – 2. díl

Základní předpoklady pro krizovou intervenci

Když učitelé vycítí, že žáci nejsou v psychické pohodě, měli by se podle koučky Zuzany Smithové především soustředit na vlastní klid a vyrovnanost. Pokud totiž učitelé sami zažívají stres nebo napětí, mohou tento stav nevědomky přenést na třídu a situaci ještě zhoršit. Učitelé by měli také aktivně sledovat atmosféru ve třídě a reagovat na změny nálad. V případě, že si povšimnou neklidu či rozrušení mezi dětmi, mohou zasáhnout ještě před tím, než se problém rozvine naplno.

Smithová zdůrazňuje, že někdy stačí jednoduchá otázka: „Děje se něco?“ – už tento krok může pomoci odhalit potíže v zárodku a zmírnit napětí. Klíčovou roli hraje také znalost žáků a jejich povah. Díky tomu mohou učitelé rychleji rozpoznat, že něco není v pořádku, a přizpůsobit svou reakci konkrétním potřebám třídy. Efektivní krizová intervence tak začíná už u běžné každodenní komunikace a naladění se na kolektiv.

Toaleta jako útočiště: Když chybí bezpečná místnost ve škole

V prvním díle podcastu již bylo zmíněno, že pokud se žák či žákyně necítí dobře a škola nemá k dispozici bezpečnou (nebo „únikovou“) místnost, často odchází na toaletu. To může přinášet několik problémů. Toaleta není prostor uzpůsobený k psychickému zklidnění. Žáci se na toaletě nemusí nijak uklidnit, ale naopak se jejich stav může zhoršit, protože jim chybí adekvátní prostředí pro ventilaci emocí. To může vést v důsledku k tomu, že dítě bude na toaletě trávit čas opakovaně, což může být nesprávně interpretováno jako pokus vyhnout se výuce.

Navíc opakované odchody na toaletu jako únik před krizí mohou mezi ostatními žáky vyvolat zvědavost nebo dokonce posměch, což může přispět k dalšímu stresu a sociálnímu tlaku na dítě. Pokud chybí vhodný prostor, jako je bezpečná místnost, škola ztrácí příležitost poskytnout žákům adekvátní podporu v momentě, kdy ji nejvíce potřebují.

Bezpečná místnost jako útočiště pro zklidnění: Jak ji představit žákům

Bezpečná místnost pro žáky je speciálně vyhrazený prostor ve škole, kam mohou děti odejít, když se necítí dobře psychicky nebo jsou ve velkém stresu. Jejím hlavním účelem je poskytnout  klidné a bezpečné prostředí, kde mohou najít úlevu od náročných emocí a znovu se zklidnit, aniž by byly rušeny okolním děním.

Aby se předešlo tomu, že by se žáci posmívali někomu, kdo bezpečnou místnost využívá, je klíčové, aby byla místnost vnímána jako běžná a pozitivní součást školního prostředí, nikoli jako místo určené pouze pro „problémové“ nebo slabé jedince.

Prevence posměchu může zahrnovat několik kroků:

1. Normalizace používání místnosti

Učitelé by měli bezpečnou místnost představit celé třídě jako místo, které je určeno pro kohokoli, kdo se necítí dobře, ať už fyzicky, nebo psychicky, nikoliv jako forma trestu nebo izolace. Učitelé mohou také zdůraznit, že každý občas potřebuje čas na zklidnění a že tato místnost je tu pro každého, kdo chce takovou chvilku klidu. Všichni žáci by měli vědět, kde se místnost ve škole nachází, jaký má účel a jak je vybavená. Díky tomu, až přijde chvíle, kdy ji někdo bude potřebovat, nebude mít strach nebo ostych do místnosti vstoupit.

2. Otevřená diskuze o duševním zdraví

Důležité je otevřít diskuzi na téma duševního zdraví a emocí. Učitelé mohou vysvětlit, že stejně jako tělo potřebuje odpočinek a péči, i mysl někdy potřebuje čas na zklidnění. Zmínit, že stres, úzkost nebo potřeba odpočinku jsou normální součástí života a není na tom nic špatného, pokud někdo potřebuje na chvíli klid.

3. Integrace bezpečné místnosti do školních aktivit

Žáci by měli mít příležitost bezpečnou místnost navštívit i mimo krizové situace.

Jak žákům bezpečnou místnost představit? Jednou z možností jsou pravidelné a neformální návštěvy. Třídy by mohly organizovaně místnost navštěvovat mimo krizové situace, například jako součást relaxačních aktivit nebo „časů na zklidnění“. Mohlo by se jednat třeba o krátké chvilky, kdy si děti přijdou číst, kreslit, popovídat nebo prostě jen odpočívat. Tímto způsobem si děti prostor vyzkoušejí v situacích, kdy nejsou pod tlakem, což jim pomůže cítit se zde bezpečně, až nastane skutečná potřeba.

Další možností je zahrnout tematické aktivity zaměřené na duševní pohodu přímo do výuky. Učitelé by mohli dětem vysvětlit, jak správně zvládat stres a jaké metody jim mohou pomoci, a zároveň je povzbudit, aby v případě potřeby bezpečnou místnost využívaly. Žáci by tak začali vnímat tento prostor jako běžnou součást péče o sebe, nikoliv jako místo, kam se chodí „jen, když je zle“.

Učitelé mohou organizovat skupinové návštěvy místnosti, kde si žáci mohou vyzkoušet různé relaxační techniky, aby pochopili, jak místnost může pomoci.

Jak navrhnout bezpečnou místnost: Klidné prostředí pro relaxaci a uvolnění

Bezpečná místnost by měla být navržena tak, aby poskytovala co nejvíce klidu a pohodlí. Měla by být umístěna v části budovy, kde není slyšet hluk zvenčí ani z dalších částí školy. Její vybavení by mělo podpořit duševní pohodu a nabídnout různé možnosti relaxace – od tlumeného nebo nastavitelného osvětlení přes závěsy na oknech až po pohodlný nábytek, jako jsou měkká křesla či polštáře. Pro uvolnění stresu mohou být v místnosti i různé senzorické pomůcky, například mačkací míčky, deky nebo polštáře, do kterých mohou děti v případě potřeby bouchnout a bezpečně tak uvolnit napětí. Pro mladší děti jsou vhodné i plyšové hračky, které jim mohou dodat pocit bezpečí. Barvy místnosti by měly být uklidňující, například v odstínech modré či zelené. Důležité je, aby prostor byl dobře větraný.

Pro zajištění pocitu bezpečí by měl žák nebo žákyně mít možnost volného výhledu na dveře, tzn. nesedět zády ke dveřím. Dospělá osoba v místnosti by měla sedět vedle žáka či žákyně v úhlu přibližně 45 stupňů. Toto uspořádání umožňuje nenucený oční kontakt, ale zároveň ponechává prostor pro volbu, zda chce žák nebo žákyně kontakt udržovat. Dospělá osoba by také neměla sedět na vyvýšeném místě ve vztahu k dítěti, aby se zamezilo pocitu nerovnosti nebo nadřazenosti.

Místnost by měla umožňovat pohybovou ventilaci, což znamená, že děti mohou být fyzicky aktivní, pokud to potřebují, například chodit po místnosti nebo se pohupovat na křesle. Taková místa mohou obsahovat i speciální pomůcky na pohyb, jako jsou například balanční desky nebo míče na sezení, které pomáhají dětem uvolnit přebytečnou energii bez rizika zranění.

Ilustrační obrázek bezpečné místnosti. | FOTO: Obrázek byl vytvořen pomocí umělé inteligence (AI) prostřednictvím nástroje DALL·E od OpenAI.

Deset pravidel bezpečné místnosti

Podle školské legislativy by dítě nemělo být v bezpečné místnosti bez dozoru. Školy mají povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví všech žáků po celou dobu, kdy jsou ve škole nebo při školních aktivitách. To znamená, že pokud je zřízena bezpečná místnost, kde mohou žáci zůstat v případě krize či potřeby klidu, musí být zajištěn dohled, aby bylo možné reagovat na případné potřeby nebo situace, které by mohly ohrozit jejich bezpečnost či zdraví. 

Bezpečná místnost může fungovat i v omezeném režimu, pokud jsou žáci dobře informováni o její dostupnosti a provozní době. I několik hodin denně může mít velký přínos, zejména v náročných obdobích, jako jsou přijímací zkoušky, testování nebo období kolem vysvědčení, kdy žáci zažívají zvýšený stres. Samotné vědomí toho, že tato podpora je k dispozici, může mít pro žáky blahodárný účinek. Podobně jako člověk, který je nemocný, se cítí klidnější, když ví, že má při sobě léky, které může kdykoli použít, i žáci mohou těžit z pocitu jistoty, že mají přístup k bezpečnému místu, kde se mohou v případě potřeby zklidnit.

Můžete zavést následující pravidla pro využívání bezpečné místnosti:

1. Předem definované zóny v místnosti

Je pravděpodobné, že dříve či později nastane situace, kdy budou bezpečnou místnost potřebovat využít dva nebo více žáků současně. Z tohoto důvodu je vhodné místnost rozdělit do několika zón, aby každý žák či žákyně měl svůj osobní prostor. Tyto zóny mohou být vizuálně i fyzicky odděleny pomocí přepážek, závěsů nebo nábytku (například křesel).

1. Různé aktivity pro uvolnění a zklidnění

Místnost může nabízet různé aktivity, které jsou personalizované podle potřeby žáků. Jeden žák či žákyně se může například rozhodnout relaxovat s polštáři nebo přikrývkami, zatímco druhý může preferovat fyzické uvolnění prostřednictvím balanční desky nebo senzorických pomůcek. Důležité je, aby každé dítě mělo možnost si vybrat aktivitu, která mu v danou chvíli nejvíce pomůže.

2. Pravidlo mlčenlivosti a respektu

Je důležité, aby děti byly předem poučeny o pravidle vzájemného respektu a ticha. To znamená, že pokud je v místnosti více žáků, každý respektuje prostor druhého a zachovává klidné prostředí. Pokud je v místnosti dospělá osoba, může pomoci s tímto pravidlem, aby žádné dítě nebylo rušeno.

3. Oddělené senzorické pomůcky

Každé dítě by mělo mít přístup k vlastním senzorickým pomůckám (např. polštáře, míčky, hračky), aby nedocházelo ke sdílení a zbytečnému stresu. Pomůcky mohou být předem připravené ve dvou sadách, aby se děti necítily omezené.

4. Zápis o návštěvách místnosti – pravidlo maximální diskrétnosti

Žáci mají právo na soukromí při využívání bezpečné místnosti, a proto je třeba dbát na to, aby případné záznamy o jejím využití byly vedeny s maximální diskrétností. Pokud se záznamy vedou, měly by být přístupné pouze omezenému okruhu osob, jako jsou školní psychologové, vedení školy, případně rodiče, kteří mají právo vědět o situacích, které mohou ovlivnit pohodu jejich dítěte. Je důležité zajistit, aby tyto informace nebyly sdíleny s celým učitelským sborem, což by mohlo narušit důvěru žáků v tento podpůrný mechanismus.

5. Průběžná podpora a flexibilní přístup k potřebám dítěte

Dospělá osoba přítomná v bezpečné místnosti průběžně sleduje stav dítěte a může mu tak poskytnout odpovídající pomoc. Měla by s dítětem komunikovat citlivě, aby zjistila, co dítě aktuálně potřebuje. Může se jednat o jednoduchou otázku typu: „Potřebuješ si jen odpočinout nebo bys chtěl/a o něčem mluvit?“ Tato komunikace může dítěti nabídnout prostor k vyjádření svých potřeb – zda chce jen chvíli klid a ticho k relaxaci nebo zda by chtělo sdílet své pocity či mluvit o situaci, která ho trápí. Důležité je, aby dítě necítilo tlak se okamžitě svěřovat, ale vědělo, že má možnost promluvit si, pokud to potřebuje.

Dospělá osoba může po uplynutí přibližně 20 minut přijít za dítětem a zeptat se, jak se cítí, a zda je připraveno vrátit se zpět do třídy nebo jestli ještě potřebuje více času na zklidnění nebo zda potřebuje další podporu.

6. Ochrana soukromí

Soukromí je klíčové pro pocit bezpečí. Učitelé a ostatní žáci by měli respektovat právo dítěte využít bezpečnou místnost, aniž by to bylo veřejně komentováno. Nikdo by neměl dítě vyslýchat o tom, proč místnost použilo, ledaže by dítě samo chtělo situaci sdílet.

7. Transparentní komunikace s rodiči

Rodiče by měli být informováni o existenci bezpečné místnosti ve škole a jejím účelu. Pokud dítě místnost využívá opakovaně, může být užitečné zahrnout rodiče do diskuze o jeho potřebách a společně hledat způsoby, jak dítěti pomoci i mimo školní prostředí.

8. Pravidelné hodnocení a aktualizace fungování místnosti

Škola by měla pravidelně hodnotit, jak místnost plní svůj účel. Mohou se vyplnit anonymní dotazníky mezi žáky, kteří místnost využili, nebo provádět revize vybavení a pravidel, aby bylo zajištěno, že místnost nadále odpovídá potřebám žáků a funguje efektivně.

9. Zabezpečení a kontrola přístupu

Aby bylo zajištěno, že bezpečná místnost je využívána pouze v souladu s pravidly, měla by být dostupná pouze tehdy, když je přítomna dospělá osoba. Místnost by mohla být uzamčena mimo stanovenou dobu, aby se předešlo jejímu neoprávněnému používání. Dohlížející osoba by měla mít přehled o tom, kdo místnost využívá, a kontrolovat, zda nejsou narušena stanovená pravidla.

 Čtyři užitečné tipy: Jak navázat kontakt s dítětem ve stresu a vytvořit bezpečný prostor pro rozhovor 

Jak navázat kontakt s žákem nebo s žákyní, o nichž víme, že prožívají stres? Pokud dítě samo přijde za vyučujícími s problémem, situace je značně usnadněna. V takovém případě se rozhovor obvykle odehrává v soukromí, což umožňuje postupné a klidné řešení situace. Častěji si však vyučující všimnou, že něco není v pořádku, během vyučování, kdy je ve třídě dalších třicet spolužáků. V těchto případech není vhodné před všemi zmiňovat, že jsme zaznamenali problém. Místo toho je lepší oslovit dítě po skončení hodiny a nabídnout mu rozhovor v soukromí (např. v bezpečné místnosti), pokud o to má zájem.

Jaké nezbytné kroky by učitelé neměli během rozhovoru vynechat?

1. Aktivní naslouchání: Naslouchat bez hodnocení, kritizování či dávání nevyžádaných rad.

V obou výše uvedených případech je zásadní dát dítěti jasně najevo, že nás jeho problém zajímá a že jsme připraveni naslouchat a pomoci. Jedná se o formu aktivního naslouchání, které je v těchto situacích vhodné ovládat. Je také důležité ocenit odvahu dítěte řešit svůj problém a pochválit ho za to, že se chce svěřit. Třeba jednoduchá věta jako: „Je dobře, že jsi přišla/přišel,“ může navázat důvěru a posílit pocit bezpečí.

Je na místě vyhnout se hodnocení, moralizování či kritice. Pokud dospělý, byť nevědomky, zlehčí problém dítěte nebo jeho situaci bagatelizuje, dítě se může uzavřít a přestat chtít o svém problému komunikovat. V budoucnu pak hrozí, že dítě nebude chtít vyhledávat pomoc a své emoce či problémy si bude nechávat pro sebe.

Když má dítě možnost promluvit si s někým nezaujatým, často dokáže samo najít řešení, která ho napadnou a která pravděpodobně zvládne uskutečnit. Učitel či učitelka v tomto procesu slouží jako podpora a může pomoci navázat kontakt s dalšími odborníky, pokud je to potřeba.

V rámci rozhovoru je důležité, aby dospělá osoba přizpůsobila svůj styl tak, aby dítě cítilo, že mu je nasloucháno, že jeho problémy jsou brány vážně a že má prostor se vyjádřit. Zde jsou klíčové aspekty, na které by si měl dospělý dát pozor:

1. Tempo mluvy: Mluvit příliš rychle může dítě zmást a vytvořit dojem, že není čas nebo prostor pro jeho vyjádření. Pomalejší, klidné tempo umožňuje dítěti lépe porozumět a cítit, že je dostatek času k probrání problému.
2. Hlasitost: Hlasitá mluva může být vnímána jako agresivní nebo znepokojující, zejména když je dítě již ve stresu. Mluvit klidným a přiměřeně tichým hlasem pomáhá vytvořit bezpečné prostředí.
3. Skákání do řeči: Přerušování dítěte může vést k pocitu, že jeho slova nejsou důležitá nebo že nemá dostatek prostoru pro vyjádření. Dospělý by měl dát dítěti čas na to, aby dořeklo, co chce sdělit.
4. Tón hlasu: Tón hlasu by měl být empatický. Dospělý by měl vědomě sledovat, aby nezněl netrpělivě, povýšeně nebo příliš autoritativně. Uklidňující a laskavý tón pomůže dítěti cítit, že je v bezpečí.
5. Kladení otevřených otázek: Místo uzavřených otázek, na které dítě může odpovědět „ano“ nebo „ne“, je vhodné používat otevřené otázky, které dítě povzbuzují k hlubšímu vyjádření a sdílení pocitů a myšlenek. Například: „Jak se teď cítíš?“ nebo „Co ti dělá největší starost?“ 
6. Vyhýbání se nevyžádaným radám: Dospělí mají často tendenci hned nabízet řešení, ale někdy dítě potřebuje spíše naslouchání než okamžité rady. Vyhýbat se větám jako: „Měl/a bys udělat to a to“ nebo „Tohle není tak hrozné“. Místo toho se soustředit na potvrzení dítěte a jeho pocitů: „To musí být těžké, chápu, proč se tak cítíš.“
7. Empatické odpovědi: Ukázat, že chápeme, jak se dítě cítí, je zásadní. Dospělý může říci: „Rozumím, že tě to trápí,“ nebo „To musí být pro tebe hodně stresující.“
8. Pauzy a ticho: Někdy je lepší nechat prostor pro ticho, než se snažit rychle zaplnit každou mezeru konverzace. Ticho může dítěti umožnit, aby si promyslelo, co chce říct.

2. Důležitost neverbální komunikace: Jak neverbální projevy mohou ovlivnit důvěru dětí.

Dítě se mnohdy rozhodne, zda se svěří se svým problémem, na základě prvního dojmu, který z dospělé osoby získá. Tento dojem zahrnuje nejen to, co dospělý říká a jakým tónem, ale také jeho neverbální komunikaci – jaký má postoj těla, výraz obličeje a jak gestikuluje.

Dospělá osoba by tedy měla neverbálně komunikovat tak, aby dítěti dávala pocit bezpečí a přijetí. Zde jsou klíčové aspekty, na které je třeba se zaměřit:

1. Oční kontakt: Nadměrný oční kontakt může dítě vnímat jako nátlak nebo kontrolu. Přirozený pohled dává najevo, že nasloucháme a máme zájem, ale zároveň ponechává dítěti prostor k vyjádření.
2. Postoj těla: Otevřený a přirozený postoj těla vysílá signál ochoty naslouchat. Vyhněte se zkříženým rukám, rukám v kapsách nebo postojům, které mohou působit uzavřeně či odmítavě. Mírně nakloněné tělo směrem k dítěti ukazuje zájem, zatímco příliš vzdálený nebo odtažitý postoj může působit chladně.
3. Gesta: Ruce by měly být uvolněné a gesta klidná (např. občasné pokývnutí hlavou). Netrpělivé pohyby (ťukání prsty, přecházení, koukání na hodinky) mohou signalizovat nezájem nebo nervozitu.
4. Výraz obličeje: Přátelský, uklidňující a empatický výraz obličeje je klíčový. Výraz tváře neodpovídající situaci (např. úsměv ve chvíli, kdy dítě sdílí vážný problém nebo výraz netrpělivosti) může být dezorientující a zpochybnit naši empatii.
5. Blízkost: Důležité je být dostatečně blízko, aby dítě cítilo, že je podpora dostupná, ale zároveň ne tak blízko, aby se cítilo nepříjemně. Doporučuje se sedět vedle dítěte než přímo naproti.

3. Pomoci dětem vyjádřit emoce: Nabízení možností, jak pojmenovat své pocity.

Při práci s krizovými situacemi je důležité začít tím, že se nesoustředíme na příčinu stresu nebo krize, ale na to, aby se dítě co nejdříve zklidnilo a cítilo se lépe. Až po zklidnění situace můžeme začít s dítětem pracovat na tom, aby dokázalo své emoce pojmenovat a lépe jim rozumět. (K tomu je užitečné pravidelně zařazovat práci s emocemi například do třídnických hodin, aby si děti osvojily schopnost s nimi pracovat, rozpoznávat je a sdílet své pocity).

Pro zklidnění žáka či žákyně je důležité vytvořit bezpečné prostředí, zachovat klid a nabídnout jednoduché techniky, jako je práce s dechem, senzomotorické pomůcky nebo možnost fyzického pohybu. Klíčové je dítěti poskytnout podporu, aby se mohlo uvolnit a samo rozhodnout, kdy je připraveno mluvit.

Při práci s malými dětmi je přístup odlišný než u starších žáků na základních a středních školách. U menších dětí je často potřeba více fyzické blízkosti a přímějšího vedení – například mohou potřebovat fyzický komfort, jako je přítomnost plyšáka nebo hra s pomůckami. Dospělý by měl také používat jednoduchý a srozumitelný jazyk a nabídnout dítěti konkrétní způsoby, jak svůj pocit vyjádřit – například pomocí obrázků emocí nebo jednoduchých otázek typu: „Cítíš se teď smutný nebo naštvaný?“

U starších dětí a dospívajících je důležité ponechat více prostoru pro jejich vlastní vyjádření. Dospělý by měl být přístupný a naslouchat, ale nevnucovat řešení. Starší žáci také ocení možnost diskutovat o svých pocitech hlouběji a zvažovat širší souvislosti, které jejich krizi mohly způsobit. Práce s emocemi může zahrnovat i více reflexe, například jak lze příště podobnou situaci zvládnout lépe.

Reakce na stres: Únik, útok a zamrznutí – Jak může učitel reagovat

Termíny "boj" (útok), "útěk" (únik) a "zamrznutí“ odpovídají základním reakcím těla na stres či ohrožení. Jedná se o přirozené reakce, které se objevují při náhlém stresu nebo strachu, a je důležité, aby vyučující byli schopni tyto projevy rozpoznat:

1. Únik (útěk): Dítě se snaží vyhnout stresující situaci, což se může projevovat tím, že fyzicky odchází z třídy nebo se stahuje do ústraní, například na toaletu či do klidného kouta. Může také jít o snahu vyhnout se pozornosti například tím, že dítě přestane komunikovat, schovává se nebo se snaží uniknout pohledem.

Co může vyučující udělat: Učitel či učitelka by měl v případě "úniku" dítěti poskytnout prostor a klid, ale zároveň ho jemně podpořit k návratu do situace, například nabídkou rozhovoru v soukromí nebo bezpečném prostředí. Důležité je nevyvíjet nátlak, ale ukázat dítěti, že je v pořádku se stáhnout a že je zde podpora, když bude připraveno se zapojit zpět.

2. Útok (boj): Dítě může reagovat na stresovou situaci agresivně, ať už slovně nebo fyzicky. Může zvyšovat hlas, vyjadřovat hněv, být podrážděné, agresivně reagovat na ostatní spolužáky nebo se dokonce zapojit do konfliktů. Tato reakce je často projevem frustrace nebo pocitu ohrožení.

Co může vyučující udělat: Na prvním místě je třeba zajistit, aby si dítě neublížilo nebo aby neublížilo někomu jinému. Pokud dítě vyjadřuje svůj vztek pouze slovně, je vhodné mu dát najevo, že rozumíme jeho rozrušení, i když nesouhlasíme s tím, jak své emoce vyjadřuje. Důležité je poskytnout mu prostor, aby mohlo svůj vztek bezpečně uvolnit, například pohybem nebo tím, že si uleví bouchnutím do polštáře.

3. Zamrznutí: Dítě zůstává nehybné, nereaguje na okolní podněty a může se zdát, že je „odpojené“ nebo "paralyzované". Tento stav může vypadat, jako kdyby bylo dítě v pořádku, protože není aktivně rozrušené, ale ve skutečnosti je zamrzlé v reakcích, což ukazuje na hlubší stres nebo strach. Takové dítě může mít potíže s rozhodováním nebo s jakoukoliv aktivitou.

Co může vyučující udělat: Učitelé by měli v případě „zamrznutí“ dítěte zachovat klid a poskytnout mu čas a prostor, aby se mohlo postupně uvolnit bez zbytečného tlaku. Mohou nabídnout jemnou neverbální podporu, jednoduchou aktivitu nebo otázku, která dítěti dá kontrolu nad situací, a tím pomůže snížit stres.

Trojúhelník emocí: Jak propojit myšlení, prožívání a chování v krizových situacích

Koncept „trojúhelníku emocí“, který Zuzana Smithová v podcastu zmiňuje, vychází z modelu kognitivně-behaviorální terapie (KBT). [1] Tento model ukazuje, jak jsou vzájemně propojené naše myšlenky, emoce a chování. V krizových situacích pomáhá přemostit tyto tři složky a obnovit rovnováhu.

1. Emoce: Když dítě zažívá silné emoce, jako je úzkost nebo frustrace, pomáhá ho zklidnit jednoduchými technikami, jako je hluboké dýchání nebo neutrálními otázkami, které ho vyvedou z emočního napětí. Příklady takových otázek mohou být: „Jakou máš oblíbenou barvu?“ nebo „Co jsi dneska měl/a k snídani?“

2. Chování: Dítě, které je rozrušené a neklidné, často nevěnuje pozornost tomu, co cítí nebo o čem přemýšlí. Proto je důležité mu pomoci propojit jeho chování s jeho pocity a myšlenkami. K tomu může pomoci jednoduchý pohyb a použití krátkých, srozumitelných vět. Když se dítě fyzicky ukotví, je vhodné se ptát na to, co právě prožívá: „Jak ti teď je?“ nebo „Na co myslíš?“ Tyto otázky mu umožní věnovat pozornost svým pocitům a myšlenkám, které si dosud neuvědomovalo, a lépe je zpracovat.

3. Myšlení: Pokud dítě neustále přemýšlí a řeší své obavy, můžete mu nabídnout otázky, které podporují fantazii a odlehčují situaci. Příkladem může být: „Kde bys teď chtěl/a být?“ nebo „Co by sis teď přál/a, aby se stalo?“ Tyto otázky pomáhají dítěti přenést pozornost z intenzivních myšlenek na něco více uvolňujícího. Dále je vhodné dítěti poskytnout možnost fyzického pohybu, například houpání na židli nebo cvičení může pomoci přerušit tok myšlenek. Techniky zaměřené na práci s emocemi, jako jsou dechová cvičení, pojmenování pocitů nebo vizualizační techniky, mohou dítěti pomoci přenést pozornost z myšlenek na to, jak se cítí.

Jak reagovat, když žák nebo žákyně odmítne pomoc

Pokud žák nebo žákyně odmítne pomoc, jedná se často o okamžitou reakci na stresovou situaci a není třeba brát to osobně. Učitelé mohou reagovat s pochopením a empatií tím, že uznají, že dítě právě nechce mluvit, a nabídnou mu možnost setkat se později. Důležité je, aby dítě vědělo, že má ve škole někoho, kdo je ochoten ho vyslechnout a být mu k dispozici, až bude připraveno.

Postup po stabilizaci dítěte a ohlašovací povinnost při krizové situaci

Po stabilizaci dítěte je důležité shrnout, na čem jste se dohodli, a znovu projít další kroky. Pomozte dítěti najít vlastní zdroje podpory a nezapomeňte ho informovat o možnostech odborné pomoci, jako jsou například Linka bezpečí nebo psychologické služby. Pokud se jedná o situaci, která ohrožuje život nebo zdraví dítěte, máte povinnost tuto skutečnost nahlásit. Aby nedošlo ke ztrátě důvěry, je nutné dítě předem informovat, že pokud začne mluvit o vážných záležitostech, budeme muset situaci řešit dál. Ujistěte ho, že na to nebude samo. V závislosti na závažnost situace a věk dítěte kontaktujte rodiče, školního psychologa, Policii ČR nebo OSPOD a zvolte vhodnou formu komunikace dle věku a situace dítěte.

Doporučené kontakty

Opatruj.se. Účinná péče o duševní zdraví existuje. Začni u sebe! | Opatruj.se. (https://opatruj.se/)

Nepanikař. První pomoc při psychických potížích |Nepanikar.eu (https://nepanikar.eu/)

Nevypusť duši. Nebojíme se mluvit o duševním zdraví a ukazujeme, jak o něj pečovat | Nevypustdusi.cz (https://nevypustdusi.cz/)

Přihlášení Chat Linky bezpečí | Chatlinkabezpeci.cz (https://chat.linkabezpeci.cz)

Linka bezpečí – telefonický kontakt 116 111

Doporučená literatura

Březinová, J. (2022). Já už nemůžu, paní učitelko: jak rozpoznat a řešit krizové situace ve škole. Vydání první. V Praze: Pasparta.

Co dělat, když...: praktické náměty k prevenci a intervenci rizikového chování. (2010). Praha: Raabe.

Halama, M. (2011). Využití prvků z krizové intervence v práci učitele. 1. vyd. Praha: Lumen Vitale - Centrum vzdělávání.

Johnson, K. (2019). Classroom crisis: The teacher's guide: Quick and proven techniques for stabilizing your students and yourself (Kindle ed.). Independent Publisher.

Lazarová, B. (2008). Netradiční role učitele: o situacích pomoci, krize a poradenství ve školní praxi. 2., upr. vyd. Brno: Paido.

Medley, T. (2020). Students in crisis: Tips for educators (K-12 & college) (Kindle ed.). Independent Publisher.

Palenčárová, J. a Šebesta, K. (2006). Aktivní naslouchání při vyučování: rozvíjení komunikačních dovedností na 1. stupni ZŠ. Vyd. 1. Praha: Portál.

Pavlišta, J. (2011). Krizová intervence nejen pro pedagogickou praxi. 1. vyd. V Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně.

Růžička, M. a kol. (2013). Krizová intervence pro speciální pedagogy. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Svoboda, J. a Jochmannová, L. (2015). Krizové situace výchovy a výuky. 1. vydání. Praha: Stanislav Juhaňák – Triton.

Vaníčková, E. a Provazníková, H. (2006). Stručný průvodce dětskou krizovou intervencí: stres a zdraví dětí. Vyd. 2., dopl. V Praze: UK - 3. LF.

Doporučené texty a podcasty

Schillerová, R. a Březinová, K. (2023). Dovednost aktivního naslouchání ve vzdělávání. [online]. Praha: NPI ČR. Dostupné z: https://zapojmevsechny.cz/clanek/545-dovednost-aktivniho-naslouchani-ve-vzdelavani.

Kol. autorů. (2022). PODCAST 29: Metoda aktivního naslouchání jako řešení náročného chování u žáka. [online]. Praha: NPI ČR. Dostupné z: https://zapojmevsechny.cz/clanek/514-podcast-29-metoda-aktivniho-naslouchani-jako-reseni-narocneho-chovani-u-zaka.

Pokorná, K. (2022). Problémy ve škole: které z nich patří dětem a které učitelům? A jak si s nimi poradit? – 2. část. [online]. Praha: NPI ČR. Dostupné z: https://zapojmevsechny.cz/clanek/500-problemy-ve-skole-ktere-z-nich-patri-detem-a-ktere-ucitelum-a-jak-si-s-nimi-poradit-2-cast.

Zdroje: 

[1] Sutton, J. (2024). The Positive CBT Triangle Explained (+11 Worksheets). [online]. Amsterdam: PositivePsychology.com. Dostupné z: https://positivepsychology.com/cbt-triangle/. [dat. cit. 10. 9. 2024].