Romský aktivista Jan Dužda: Vzdělání mi dává možnost si vybrat

Každý žák či žákyně si zaslouží stejnou šanci na úspěch. | FOTO: PROP.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste chodil na základní školu? Ovlivnil Vaše studium fakt, že jste Rom?

Ve škole jsem měl specifické postavení: jsem velice světlý a mám modrozelené oči, od běžných Čechů mě nerozeznáte. Ačkoli jsem byl bílý, rasismus a diskriminaci jsem pocítil. V malém městě každý věděl, že jsem Rom. Na základní škole jedna z vychovatelek  neměla ráda Romy, tak jsem od školky do čtvrté třídy zažíval šikanu. Do školy jsem nechtěl chodit, nesnášel jsem to tam, ale rodiče mě do studia nutili. Ocitl jsem se mezi dvěma mlýnskými kameny a nevěděl, co dělat. To se projevilo i na mých mizerných známkách. Od třetí třídy se ze mě stal regulérní čtyřkař a párkrát mi hrozilo, že propadnu...

… ale dneska máte vystudovanou vysokou školu. Co se změnilo? 

Ve čtvrté třídě nadešel zvrat: zásahem mojí mámy se atmosféra proměnila, spolužáci mě přestali šikanovat a v devítce se z nás dokonce stali skvělí kamarádi. Od páté třídy jsem měl chuť to s nimi dotáhnout, spolužáci mě nakonec hodně motivovali. Blbý bylo to, že člověk uvěří, že být Romem v této zemi je něco špatného, břemeno, které si musíte nést. Tehdy jsem nevěděl, jak s tím naložit.

Jak přesně Vaše maminka zasáhla? 

Přišla do třídy ve chvíli, kdy si na mě spolužáci užívali kolečko šikany. Když to uviděla, spustil se křik a oni se proměnili. Nešlo o to, že jim někdo vynadal, ale že ztratili sílu, kterou do té doby měli. Uvědomil jsem si změnu jejich postoje a v té chvíli jsem si řekl, že se nenechám takhle ponižovat – a snažil jsem se s tím vyrovnávat. Úplně jsem nevěděl, jak s tím naložit, ale bylo mi jasné, že budu bojovat. Pak se holt do mých dvaceti let stávalo, že jsem si vyřizoval věci ručně. Nedalo se jinak, byl to pro mě nejdostupnější způsob, jak věci řešit.

Takže díky vlastní síle jste našel i motivaci k tomu školu dokončit. Jak Vaše studia pokračovala?

Po základce jsem se dostal na učební obor kuchař číšník, kde jsem našel zalíbení v práci. Poprvé v životě jsem zažil dobrý pocit z toho, že něco umím. Docela mi to šlo a s učením jsem neměl takový problém jako na základce. Možná i díky tomu, že jsem muzikant a hodně věcí jsem si pamatoval z hodin, nemusel jsem se moc učit. Přesto jsem cítil, že ten základ nebyl dobrý: co se nenaučíte na základní škole, to se později těžko dohání. Nicméně jsem to vyvážil schopnostmi: začal jsem si víc věřit, našel si věci, které mi jdou a baví mě.

Jakou máte zkušenost s vyučujícími? Našel jste v některých oporu, zastání?

Do první třídy jsem nastoupil v roce 1991, vyučující tehdy měli zvláštní přístup. Měl jsem veliké štěstí na jednoho dva učitele nebo učitelky, kteří v hodně důležitý moment zasáhli a řekli něco, co mě uklidnilo. Spíš se mě snažili podporovat, věděli, že mi něco nejde nebo rozuměli, že jsem něco zrovna potřeboval. Ne že by mi přímo poradili, ale byli ke mně vlídní. Nebyli z těch, co by mi ještě přidali. Žil jsem v představě, že existují lidi zlí a lidi hodní. I později na střední škole byli vstřícní vyučující. Snažili se pomáhat všem, ale některé považovali za individuality, kterým je potřeba se víc věnovat. Takže na to jsem měl velké štěstí.

Napadá Vás příklad takového vstřícného jednání?

V deváté třídě učitel občanské výchovy a tělocviku pronesl větu „dvakrát nevstoupíte do jedné řeky“. Bylo to v momentě, kdy jsem začínal zkoumat vlastní nitro a měl filozofické otázky, ale nikdo je se mnou neprobíral. Ta věta nahlodala mou mysl a já jsem poprvé rezonoval s nějakou myšlenkou. Do té doby jsem vnímal svět jako předem daný, jasně nalajnovaný, v němž se věci nedají měnit – alespoň to jsem si nesl z vlastní zkušenosti. A najednou jsem spatřil, že lidské možnosti jsou mnohem širší. Začal jsem vnímat, že svět není jen černobílý, že je složitější, než jsem si myslel. Tou větou mi učitel umožnil nahlédnout úplně novou perspektivu. To mě donutilo přemýšlet a dozvídat se víc i o sobě. Využil jsem svou schopnost naslouchat, poslouchal jsem lidi a tím jsem získával jednak informace, jednak přehled. A to mi později v životě pomáhalo.

O jakých lidech hovoříte? Šlo o někoho ze školy, z rodiny?

Byli to jak vrstevníci, tak vyučující, většinou o pár let starší než já, kteří se se mnou bavili a jednoduše na sebe prozradili spoustu věcí. A já cítil, že i tímhle způsobem rostu, že jsem pro někoho v tu chvíli důležitý, že mi svěřuje spoustu věcí. Jsem naslouchač už od puberty, to pro mě byla důležitá věc, zformovalo mě to. Naslouchání mě naučilo trpělivosti. Přestal jsem podléhat impulzivnímu vzteku, který přichází, když vám někdo vynadá do cikánů. Pochopil jsem, že nenávistné chování má nějakou příčinu, a tou nejsem já.

Střední školu jste tedy dokončil a šel jste studovat na vysokou školu?

Ne hned. Po střední škole jsem musel nastoupit do fabriky, rodina byla v dluzích a musel jsem pomáhat. A během práce, kdy jsem vypnul mozek a dělal věci automaticky, jsem pochopil, že prostředí továrny není intelektuálně stimulující, časem bych tam zemřel. To zoufalství mě donutilo udělat do té doby nemyslitelnou věc: přihlásit se na vysokou. Roky v továrně pro mě byly pozitivní v tom, že mě přiměly k tomuto důležitému rozhodnutí.

Nikdy dřív Vás to nenapadlo?

Jak jsem rostl, víc jsem si věřil, ale neměl jsem tolik síly si říct, že mám na to vystudovat vysokou – podceňování se se mnou táhlo od základky: „na to nemáš, jsi Rom“ ve mně pořád bylo. Přitom šlo o nejlepší rozhodnutí v mém životě, studium mi otevřelo oči. Myslel jsem si, že ve dvaadvaceti je člověk hotov, přitom jsem nevěděl zhola nic; studium mi totálně otevřelo svět. Tehdy jsem pocítil, že jsem byl hladový po vědění. Také si to vyžádalo daň: ztratil jsem schopnost povídat si s lidmi z okolí. S bratranci a kamarády z puberty jsme se dřív bavili o všem, ale to se zúžilo na muziku nebo rodinné historky. Nemohl jsem s nimi diskutovat o sofistikovaných tématech. Na druhou stranu jsem díky tomu hledal prostor, kde najít kompromis: musel a chtěl jsem s těmi lidmi mluvit. Nebral jsem to jako něco, s čím se musím vyrovnat, ale jako práci na sobě: pozor, připomínej si, z jakého prostředí vycházíš, skrývá se v něm tajemství tvojí identity.

Na vysoké škole jste studoval romistiku. Co Vás k tomu vedlo?

Asi jsem vždycky věděl, že to bude romistika. Moje rozhodnutí zčásti souvisí s mou identitou; abych se nemusel prát, musel jsem se naučit používat jiný arzenál, takže jsem hledal argumenty. Zčásti pak rozhodlo, že někteří lidé z rodiny romistiku studovali. Ale i tak mě překvapilo, co všechno se dalo zjistit, zajímavé informace a souvislosti, s nimiž se v normálním životě nedostanete do styku. Záleží pochopitelně na tom, jestli pocházíte z podnětného prostředí, nebo ne; v rámci povinného vzdělávání se každopádně o romské zkušenosti nedozvíte nic. 

Považujete prostředí, v němž jste vyrůstal, za stimulující?

Musím říct, že Rokycany byly kulturně i intelektuálně vyspělé město, co se týče romské komunity. Z Rokycan pochází spousta romských spisovatelů, žijí tam lidi, kteří jako první začali studovat střední školy, panovalo tam povědomí o důležitosti vzdělání. Pro spoustu lidí byla norma děti ve studiu podporovat. Moje rodina mě ve vzdělání úplně nepodporovala, ale ani mi nebránila. Takže jsem měl kontrolu nad tím, jestli studovat budu, nebo nebudu. Měl jsem luxus vybrat si sám. Moje dvě starší sestry měly zakázáno studovat střední školu, šly do práce, musely pomoct rodině. Jedna z mých sester na tom byla intelektuálně nejlépe. Měla na to studovat zdravotní školu a bylo by skvělé, kdyby dělala sestru v nemocnici, už jen z hlediska emancipace Romů. Jenže jí to rodiče zakázali. Mně a další sestře už ne, nějak se to zlomilo a neměli jsme žádné překážky.

Takže ve škole vůči Vám nepanovaly předsudky? 

Moje generace zažila obojí: drsnou povahu majority, ale zároveň lidi, kteří nám spoustu věcí umožňovali. Někteří z nás v systém důvěru měli. A k tomu si přičtěte, že jsme nebyli na sociálním dně, takže možnost seberealizace byla otázka. Ne taková jako pro běžné Čechy: moje startovní čára byla v porovnání s nimi o pár pater níž, ale nepocházím ze sociálně vyloučené lokality. Bydleli jsme v domě, kde žilo pár romských rodin mezi neromskými, což byla norma. Devadesátá léta byla zvláštně zázračná v tom, že umožnila spoustu věcí. Považuji se za jednoho z lidí, kteří dokázali tu dobu využít; uvědomil jsem si, že najít vlastní místo ve společnosti je a bude relevantní.

Dá se shrnout, co Vás školy, kterými jste prošel, naučily? Ať vědomostně, nebo lidsky...

Vzdělání pro mě hraje nesmírně důležitou roli. Díky škole jsem tam, kde jsem. Pokud řešíte existenční problémy, je pro vás těžké pochopit benefit vzdělání; v takové situaci se vás to nedotkne. Ale i když se socioekonomický status naší rodiny časem snižoval a rodina měla dluhy, rodiče uvízli v insolvenci a přišly potíže tohoto typu, vždycky jsem měl pocit, že vzdělání k životu patří. Vždy mě doprovázelo, naučilo mě spoustu užitečných věcí a otevřelo mi dveře k mnoha pracím. Využívám benefity vzdělání a získávám kvalifikované práce na úrovni, které jsem díky studiu dosáhl. Nemusím pracovat ve fabrice, když nebudu chtít. Vzdělávání mi dává možnost si vybrat. Pro mnohé Romy jde o luxus i dnes, ale já to štěstí mám, dosáhl jsem ho.

Na začátku invaze na Ukrajinu jste pomáhal romským uprchlíkům a uprchlicím z Ukrajiny. Čím se lišili od ostatních prchajících? 

Vlastně se moc nelišili od Romů žijících v Česku: nikdo je nechtěl, zažili diskriminaci od chvíle, kdy přišli. Během pár hodin začali romské ukrajinské uprchlíky a uprchlice plošně lustrovat; teprve po šesti měsících probíhaly podobné kontroly neromských uprchlíků a uprchlic, což mi přijde strašné. Trvalo deset dní, než jsme vyřešili, co s nimi – po celou dobu spali na nádraží. Teprve poté se postavila dvě stanová městečka v Malešicích a Troje. Praha přestala lidi ubytovávat velmi záhy po začátku uprchlické vlny. V rámci řešení těchto velice složitých situací se vytvořily různé kategorie lidí, kteří nesplňovali podmínky pro udělení dočasného ubytování. Šlo o celé rodiny, jejichž otcové na Ukrajině bojovali, byly početné a polovina byla negramotná. Celou třetinu tvořili uprchlí Romové a Romky z osad, což je diskvalifikovalo hned na začátku. A protože tahle společnost je rasistická, měsíc spali na nádraží.

Spolupracujete s romskými organizacemi Rom Praha nebo Romodrom, které pomáhají přímo na místě. Co přesně je Vaše role? 

Jako krajský koordinátor hlavního města Prahy jsem organizoval spolupráci mezi romskými a proromskými organizacemi, takže cokoli se týkalo ukrajinských Romů a Romek, šlo přes naše oddělení (národnostních menšin a cizinců, pozn. red.) na magistrát: dotace, humanitární pomoc a tak dál. Díky tomu jsme měli povědomí o tom, kdo na poli pomoci působí, jaká z organizací pomáhá, případně jsme poskytovali poradenství či pomoc v rámci dotací. Všechny neziskovky podle mě na začátku dělaly všechno na dluh a ty peníze nikdy nedostaly zpět. Zaplaťpánbu za ně, záchranný systém by jinak padl.

Co by pomohlo, aby se zkušenost Romů propsala do obecného povědomí? Aby ze strany státu přestalo docházet k diskriminaci?

Myslím, že záleží na zájmu veřejnosti: jestli má snahu poznat a porozumět zkušenosti romské střední třídy, která je pro majoritu absolutně neviditelná. To znamená, že spousta lidí netuší, že mnozí Romové a Romky studují vysoké školy, jsou úspěšní v podnikání nebo umění, je mezi nimi spousta zdravotních sester, doktorů a doktorek. Pomohl by zájem o to, jak tito lidé žijí, s čím se musejí vyrovnávat. A pak by pomohlo, kdyby společnost vytvořila podmínky, v nichž by Romové a Romky působili na různých úrovních společnosti: aby působili v oblasti práva, soudnictví, policie, úřadů, obchodu... Aby byli vidět všude. Teprve poté přestaneme být exotičtí a přestanou o nás vznikat škodlivé mýty: že nejsme dost inteligentní, že nechceme pracovat, žijeme na dávkách a neposíláme děti do školy. Jenže když mají mít etničtí Češi romské kolegy a kolegyně, nechtějí s nimi pracovat. Co tedy od Romů a Romek společnost požaduje?

Jaké kroky můžeme jako společnost podniknout, aby tyto bariéry zanikly?

Spousta předsudků zanikne, když se romští kolegové a kolegyně stanou normou. Pak se změní společnost a politika, menšiny se přestanou považovat za prvek, který tu nemá být. K tomu je nutná celospolečenská změna; neznamená to, že na ní mají pracovat jen etničtí Češi a Češky. Ani podpora široké veřejnosti nakonec není dost. Někdo musí přijít a uměle vytvořit podmínky: říct, takhle to bude a hotovo. Kromě toho existují domény související s terénní prací v sociální sféře. Tam by se měla posílit služba terénních sociálních pracovníků, pracovnic, lektorů i lektorek, aby preventivně působili v lokalitách, kde je potřeba. A pak je třeba komunitní práce. Současná podoba takzvané sociální práce je jen hašení požáru; prevence tkví v komunitní práci, která uzdraví komunitu, podrží identitu Romů, umožní jim emancipaci a participaci a lidi budou chtít dělat změny sami za sebe.

Jsou tedy třeba systematická opatření. Napadá Vás nějaký příklad?

Empowerment (zvyšování politické a společenské síly romské menšiny, pozn. red.) chybí celoplošně. Rasismus face to face se dá zvládnout, Romové i Romky jsou na něj zvyklí a na spoustu věcí už nereagují. Ale systémový, institucionální rasismus je mnohem nebezpečnější; neskutečně brzdí rozvoj lidských životů.

Můžete uvést něco konkrétního?

Třeba diskriminace v bydlení, u lékařů či lékařek: spousta lidí odmítne Romy. Děje se to nejen kvůli etniku, podobnou zkušenost mají třeba senioři a seniorky, ale v případě Romů jde o institucionální rasismus. Předsudky vůči etnicitě. Ale ani osobní zkušenosti by neměla hovořit za celkovou situaci všech Romů a Romek.

Vnímáte tento institucionální rasismus i ve vzdělávání? 

Právě tam je to krásně vidět: za minulého režimu Romy drželi při zemi, pouze vyvolení jedinci mohli studovat střední nebo vysoké školy. Zbytek chtěli mít v dělnické třídě. Ještě za generace mého otce to fungovalo tak, že Romové si mohli vybírat pouze z určitého seznamu povolání, která mohli vykonávat. Předem věděli, že se nebudou hlásit na úřednické nebo vedoucí pozice. Potíž částečně vězela ve vzdělávání: Romové se museli vypořádat s jazykovou bariérou. Můj otec neuměl do šesti let česky. Za takové situace mladým Romům a Romkám pochopitelně chyběla jak motivace, tak ambice.

A nějaký příklad ze současnosti?  

V politice se na komunální i národní úrovni děje řada incidentů, už jen postoje představitelů a představitelek měst a ministerstev vůči romským kolegům či kolegyním jsou odmítavé. Nejsmutnější příklad institucionálního rasismu ukázala uprchlická krize: Romové byli deset dní bezprizorní, což se bílým minimálně půl roku po zahájení invaze nedělo. Všem sice přitížilo, že Praha záhy po příchodu uprchlické vlny přestala lidi ubytovávat, ale etnické Ukrajinky a Ukrajinci si dokázali najít práci a bydlení v komerčních sférách, stát jim pomáhal, platil nájmy. Totéž ale ukrajinským Romům nenabídl.

Rozvoji romských žáků a žákyň má nyní pomoci aktivita Platformy romských pedagogických pracovníků a pracovnic, kde figurujete jako koordinátor. S jakým očekáváním se své nové role ujímáte?

Zmiňovaný empowerment, participace, emancipace a posílení identity romských pedagogických pracovníků a pracovnic jsou strašně důležité. Pokud se vytvoří platforma, jejíž práce a výstupy se rozšíří v rámci systému, budeme mít možnost mluvit z romské perspektivy, připomínkovat materiály týkající se vzdělávání. Problém netkví v tom, že některé děti jsou prostě Romové; mezi nimi jsou děti s dyslexií, ADHD, mentálním postižením. Identita se skládá z vrstev. Diskriminace ve školství kvůli etnicitě je jedna věc, je ale třeba ošetřit i další oblasti. Je skvělé, že existují asistentky a asistenti vyučujících, ale potřebujeme výukové materiály, které by zprostředkovaly také romskou zkušenost. Informace o Romech ve školství jsou nulové a pokud přijdou návrhy na úpravu osnov, Platforma by se k nim měla jasně postavit. Romští pedagogičtí pracovníci a pracovnice mají zkušenost z vlastních rodin a od vlastních dětí, protože problému rozumí, mohou říct: tenhle materiál je dobrý a tenhle je třeba změnit. Neromští zaměstnanci a zaměstnankyně bez toho nemůžou pochopit příčinu neúspěchu romských dětí ve škole. Platforma nám dává moc vytvořit systematickou změnu školského systému. 

Kromě všech zmíněných aktivit hrajete na baskytaru. Jaké místo zaujímá hudba ve Vašem životě?

Muzika byla v naší rodině přítomná od nepaměti, lásku k hudbě si předáváme po generace. Myslím, že částečně jde také o prezentaci tradičního romského řemesla. Vedle toho hudbu beru jako životní filozofii: jazyk, který překonává hranice, široce přijímaný, stravitelný, abstraktně chápaný. Působí víc na emoce, lidi bezprostředně přiměje k zamyšlení. Prostřednictvím hudby máme možnost lidi ovlivnit, v hudbě neplatí rasové předsudky. Proto muziku vnímám jako velice silný nástroj k tomu lidem předávat informace. Sdělit jim, jak se cítíme, čím si procházíme. Hudba v lidech rezonuje, aniž by rozuměli slovům, a otevírá dveře do světů, které jste bez ní nepoznali.