Dopady sluchového postižení na vzdělávání žáků

Za sluchové postižení považujeme sociální důsledek takové ztráty sluchu, kterou již není možné plně kompenzovat technickými pomůckami, a která již tedy negativně ovlivňuje kvalitu života člověka, případně vyvolává speciální přístup. Je třeba rozlišovat mezi termíny „sluchová ztráta, sluchová porucha, vada sluchu“ apod., které označují určitou objektivní sluchovou nedostatečnost, a termínem „sluchové postižení“, které je jejím sociálním důsledkem. Ne každá objektivně změřená sluchová ztráta vyústí ve sluchové postižení, podobně jako např. zjištěná zraková vada vyžadující korekci dioptrickými brýlemi automaticky neřadí daného jedince do kategorie osob se zrakovým postižením. 

Sluchové postižení je sociálním důsledkem určité objektivní poruchy nebo vady. Hranice, od které o něm začínáme hovořit, je tedy relativní a odvíjí se od úrovně sluchu průměrné lidské populace. V případě dětí, žáků a studentů s diagnostikovaným postižením sluchu tedy hovoříme o osobě se speciálními vzdělávacími potřebami z důvodu sluchového postižení nebo oslabení sluchového vnímání. Vzhledem k tomu, že sluch je pro člověka významným distančním smyslem, pomocí kterého většinově získává verbální jazykové informace ze svého okolí (a smyslem, prostřednictvím kterého se daný jazyk vlastně naučil), jeho postižení způsobuje závažné komplikace v mezilidské komunikaci [1].

S ohledem na rozmanité a individuální dopady sluchového postižení na jednotlivé žáky nelze doporučit obecný návod, jak je v rámci inkluze vzdělávat. Rovněž úspěšnost společného vzdělávání a přínos pro komplexní rozvoj konkrétního dítěte je velmi individuální. Mezi klíčové faktory efektivity a vhodnosti inkluzivního vzdělávání dětí, žáků a studentů se sluchovým postižením patří:

• hloubka a typ sluchové vady;
• preferovaný komunikační systém;
• aktuální kompetence v českém jazyce;
• úroveň péče, která byla již žákovi věnována;
• kognitivní, psychosociální a emotivní dispozice žáka;
• úroveň faktické (nejen slibované) spolupráce rodičů, zejména jejich pomoc při domácí přípravě na výuku a úroveň jejich komunikace s dítětem [2].

Před samotným zařazením dítěte do integrace je vždy třeba velmi pečlivě a komplexně posoudit vhodnost zařazení konkrétního dítěte do inkluzivního prostředí, zejména s ohledem na jeho komunikační kompetence a předpoklad jeho budoucího sociálního začlenění do majoritní slyšící společnosti nebo komunity neslyšících (resp. Neslyšících) [3].

Nekompenzovatelná nebo velmi obtížně kompenzovatelná prelingvální sluchová ztráta způsobuje zásadní obtíže v osvojování mluveného jazyka, čímž dochází ke vzniku komunikační bariéry mezi jedincem se sluchovým postižením a majoritní slyšící společností (včetně slyšících rodinných příslušníků). Ke vzniku komunikační bariéry dochází i v případě osob se získaným sluchovým postižením, její závažnost ovšem nebývá tak vysoká jako v předchozím případě. Existující komunikační bariéra má vliv i na psychiku člověka se sluchovým postižením, zejména pak narušené mezilidské vztahy a z nich pramenící obtíže v socializaci. Kromě komunikační bariéry se sluchové postižení promítá do řady jiných oblastí života daného člověka – objevují se problémy při získávání dostatečného sociálního a ekonomického statusu, obtíže v partnerských vztazích, při zakládání rodiny a neodpovídající životní perspektivy [4].

Zdroje

[1] Langer, J. (2013). Úvod do pedagogiky osob se sluchovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

[2] Pulda, M. (2000). Integrovaný žák se sluchovým postižením v základní škole. Brno: Masarykova Univerzita.

[3] Jungwirthová, I. (2015). Dítě se sluchovým postižením v MŠ a ZŠ. Praha: Portál.

[4] Barvíková, J. a kol. (2015). Katalog podpůrných opatření. Dílčí část. Pro žáky s potřebou podpory ve vzdělávání z důvodu sluchového postižení nebo oslabení sluchového vnímání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://katalogpo.upol.cz/sluchove-postizeni-nebo-oslabeni-sluchoveho-vnimani/uvod-5/.