Alternativní pedagogiky v praxi: waldorf a montessori

Foto zdroj: Freepik

Waldorfská škola: učení hlavou, srdcem i rukama

Hlavní myšlenka a hodnoty

Waldorfská pedagogika vznikla na začátku 20. století z myšlenek Rudolfa Steinera a stojí na jednoduché, ale silné myšlence: dítě potřebuje rozvíjet rozum, srdce i ruce, tedy myšlení, prožívání i praktické dovednosti.

V českém prostředí patří waldorfské školy mezi alternativní směry, zároveň ale plně respektují školský zákon a rámcové vzdělávací programy. Výuka je pojatá projektově a tematicky, učivo se propojuje napříč předměty a velký prostor dostávají umělecké činnosti, jako je hudba, výtvarná či dramatická výchova i různé řemeslné a praktické aktivity (práce se dřevem, hlínou, textilem) nebo a práce venku na školní zahradě.

Silným prvkem je také důraz na komunitu třídy a dlouhodobý vztah s třídní vyučující či vyučujícím, který často provází kolektiv řadu let. V ČR dnes působí více než deset waldorfských základních škol a několik desítek mateřských a středních škol sdružených v Asociaci waldorfských škol. [1]

Organizace výuky a prostředí: tři typické waldorfské rysy

1) Stabilní třídní kolektiv

Typickým rysem waldorfských škol je, že třídní vyučující provází jednu třídu mnoho let, obvykle od 1. do 8., někdy až do 9. ročníku. To umožňuje velmi dobrou znalost žactva a jeho rodin, dlouhodobé plánování podpory a stabilní vztahy v kolektivu.

2) Epochy a projektové bloky

Výuka často probíhá v tzv. epochách, několikatýdenních blocích zaměřených na jedno téma, například přírodopis, dějepis či geometrii. Toto téma se pak objevuje v různých podobách v hlavním vyučování i v praktických a uměleckých činnostech. Žáci a žákyně si místo klasických učebnic tvoří vlastní „epochové sešity“, do nichž si zapisují učivo, doplňují kresby, schémata a záznamy z pokusů. Teorie se tak přirozeně propojuje s kresbou, modelováním, experimenty či dramatizací a frontální výklad se kombinuje s činnostním a skupinovým učením.

3) Umělecké a řemeslné činnosti

Ve waldorfské škole mají umělecké a praktické činnosti pevné místo. Děti a žactvo zpívají, hrají na nástroje, pracují s různými výtvarnými technikami (od pastelu přes akvarel až po modelování), věnují se ručním pracím, jako je pletení, šití či tkaní, a pracují také se dřevem nebo na školní zahradě. Tyto činnosti patří přímo do programu školy. Pomáhají s různými styly učení a rozvíjejí trpělivost, soustředění a jemnou i hrubou motoriku.

Role vyučujících a spolupráce s rodinou

Waldorfské školy často fungují jako silné komunity. Vyučující mají poměrně vysokou autonomii ve výuce, školy bývají organizovány spíše kolegiálně. Důležitá rozhodnutí zpravidla vznikají společnou dohodou pedagogického sboru, ne jen shora.

Rodiče nestojí stranou, ale aktivně se zapojují do života školy: chodí na třídní setkání, slavnosti a projekty, pomáhají s organizací školních akcí…

Pro rodiny je důležité vědět, že část waldorfských škol v ČR funguje jako soukromé nebo církevní školy a vybírá školné, zároveň ale existuje i řada waldorfských škol zřizovaných obcí či krajem a také waldorfská lycea jako veřejné školy bez školného. 

Hodnocení žáků a žákyň

Waldorfská pedagogika tradičně upřednostňuje slovní hodnocení a průběžnou zpětnou vazbu před známkami.

• Hodnocení sleduje individuální pokrok, ne jen srovnání se standardem.
• Bere v úvahu úsilí, spolupráci, zodpovědnost a rozvoj dovedností.
• Často se využívá sebehodnocení. [2]

Na středních waldorfských školách skládají studující běžnou státní maturitní zkoušku; výstupní hodnocení je tedy kompatibilní s českým systémem.

Inkluze a podpora žactva s různými vzdělávacími potřebami

Waldorfský přístup díky své projektovosti a důrazu na umění může být podpůrný pro:

• žáky a žákyně s odlišným tempem učení,
• žactvo se specifickými vzdělávacími potřebami,
• děti s odlišným mateřským jazykem, pokud škola aktivně pracuje s jazykovou podporou.

Zároveň je potřeba:

• zajistit dostatečnou speciálněpedagogickou podporu (spolupráce s PPP a SPC),
• hlídat, aby alternativní prostředí nebylo implicitně selektivní, například jen pro rodiče s vyšším sociálním kapitálem,
• pracovat s finanční dostupností (školné, kroužky, pomůcky).
• 
  

Co si z waldorfského přístupu může vzít běžná škola

Nemusíte být waldorfská škola, abyste některé prvky využili ve své každodenní praxi. Můžete si postupně zkusit třeba:

• epochové bloky – tematické týdny či měsíce, kdy třída hlouběji zkoumá jedno téma,
• větší podíl uměleckých činností jako způsobu pochopení učiva,
• dlouhodobé třídnictví (pokud to personální situace dovolí),
• slovní hodnocení a portfolia doplněná o známky,
• školní slavnosti posilující komunitu třídy i školy.

Waldorf jako inspirace pro Vaši vlastní cestu

Waldorfské školy nám připomínají, že vzdělávání nemusí stát jen na učebnicích a testech, ale také na vztazích, tvořivosti a společně prožitém čase. Možná při čtení cítíte, že je Vám tenhle přístup blízký, možná naopak zjišťujete, že Vaší škole nebo rodině vyhovuje jiná cesta – obojí je v pořádku. Důležité je mít dost informací, abyste se mohli rozhodovat vědomě: kolik prostoru chcete dát umění, jak stabilní má být třídní kolektiv, jaké místo mají mít ve Vaší škole slavnosti a společné rituály. Pokud si z waldorfského přístupu odnesete jeden konkrétní nápad, pár otázek k zamyšlení nebo jen lepší porozumění tomu, proč některé školy fungují jinak, náš článek splnil svůj účel. A jestli Vás téma zaujalo, nenechte si ujít další články z našeho seriálu o alternativních směrech ve vzdělávání. Možná zjistíte, že hledat vlastní cestu je trochu krok do neznáma, ale právě díky němu se Vám mohou otevřít nové obzory.

Montessori: připravené prostředí pro samostatné dítě

Hlavní myšlenka a hodnoty

Montessori přístup vznikl z dlouhodobého pozorování dětí: Maria Montessori si všimla, že v určitém období mají tzv. absorbující mysl, vše kolem sebe intenzivně vstřebávají a z podnětů, které je obklopují, se téměř samozřejmě učí. [3] Na tom stojí i hlavní myšlenka montessori tříd – děti/žactvo se neučí jen posloucháním, ale hlavně tím, že sami zkouší, objevují a pracují s pomůckami v dobře připraveném prostředí. To je vede k samostatnosti a podporuje jejich přirozenou zvídavost.

Vyučující jsou spíše průvodci, místo aby většinu času stáli u tabule a vysvětlovali, podporují děti a žactvo při jejich vlastní práci. Dobře to vystihuje známé montessori úsloví „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“ [4] Děti i žactvo mají ve třídě hodně svobody, pořád ale platí jasný řád a pravidla. Říká se tomu „svoboda v rámci řádu“. V ČR dnes fungují desítky montessori školek, základních škol a samostatných montessori tříd.

Organizace výuky a prostředí: dva typické rysy montessori tříd

Pro montessori třídy jsou typické dvě věci: věkově smíšený kolektiv a pečlivě připravené prostředí. V mateřské škole bývají pohromadě děti zhruba od 3 do 6 let, na 1. stupni ZŠ pak skupiny 6–9 a 9–12 let. Starší žáci a žákyně tak mají příležitost přirozeně pomáhat mladším, vysvětlovat jim úkoly a být jejich parťákem při práci, zároveň si tak sami učivo lépe upevňují. Mladší se od nich učí způsobem, který je jim blízký, pozorováním a napodobováním. Třída tak funguje jako malá komunita, kde se rozvíjejí nejen znalosti, ale i sociální dovednosti.

Stejně důležité jako složení třídy je i prostředí. Montessori třída je uspořádaná do několika oblastí, nejčastěji to jsou: praktický život, smyslová výchova, jazyk, matematika a oblast, které se v montessori říká kosmická výchova (poznávání světa v souvislostech). [5] Pomůcky jsou uložené v otevřených policích tak, aby na ně všichni dosáhli, a jsou uspořádané od jednodušších ke složitějším. Děti a žactvo si volí činnost podle svých potřeb a zájmů, pracují samostatně nebo ve dvojici, často na podložce na zemi. Průvodci do jejich práce vstupují citlivě, zejména když dítě/žák/žákyně materiál nezná nebo si neví rady, jak pokračovat.

Role vyučujících a spolupráce s rodinou

V Montessori prostředí se vyučující často označují jako průvodci či průvodkyně, protože jejich role není jen učit, ale provázet děti a žactvo na jejich vlastní cestě učením. Montessori průvodce/průvodkyně:

• sleduje individuální pokrok každého dítěte/žáka/žákyně,
• nabízí nové materiály ve chvíli, kdy jsou dítě/žák/žákyně připraveni,
• vede záznamy o práci dítěte/žáka/žákyně,
• zasahuje málo a řízeně, aby podporoval samostatnost.

Spolupráce s rodinou je klíčová. Rodiče často absolvují úvodní semináře či pozorovací dny, aby pochopili, jak práce ve třídě vypadá a čím se liší od jejich vlastní školní zkušenosti.

Hodnocení žáků a žákyň

Montessori školy upřednostňují:

• pozorování a průběžnou zpětnou vazbu,
• individuální rozhovory s dětmi,
• portfolia a záznamy práce,
• sebehodnocení (co se mi daří, na čem chci pracovat).

Známky nejsou hlavním nástrojem; pokud škola používá klasifikaci, bývá kombinovaná se slovním hodnocením. Školy zároveň respektují požadavky RVP a mají zpracované školní vzdělávací programy v souladu s legislativou.

Inkluze a podpora různých vzdělávacích potřeb

Montessori prostředí je přirozeně nastavené pro práci s růzností.

• Různé tempo učení. Dítě/žák/žákyně může s materiálem pracovat tak dlouho, jak potřebuje, a samo si volí, kdy je připravené posunout se dál.
• Odlišný mateřský jazyk. Pomůcky v montessori třídě jsou hodně názorné, takže děti rozumějí zadání i bez dokonalé češtiny.
• Nadání. Žáci a žákyně mohou rychleji postupovat k náročnějším materiálům a rozvíjet se do hloubky v oblastech, které je zajímají.

Pro skutečně inkluzivní praxi je nutné zajistit i odpovídající podmínky. Škola by měla mít dostupnou odbornou podporu – spolupracovat s pedagogicko-psychologickou poradnou a speciálně pedagogickými centry a podle potřeby zapojovat asistenty pedagogů. Důležité je také upravit materiály a pomůcky tak, aby byly využitelné i pro děti se smyslovým či tělesným znevýhodněním, například doplnit hmatové prvky, větší písmo či zajistit speciálně upravené stoly. Současně je potřeba aktivně pracovat s jazykovou bariérou u žactva s odlišným mateřským jazykem – nabízet jazykovou podporu, vizuální opory a dostatek času, aby se mohlo plně zapojit do života třídy i do výuky.

Co si z montessori přístupu může vzít běžná škola

• Prvky připraveného prostředí: jasně označené pomůcky, možnost samostatné práce.
• Čas na volbu činnosti v rámci hodiny (např. pracovní blok 20–30 minut, kdy žactvo vybírá mezi úkoly).
• Samokontrolní materiály: úkoly, kde si žáci a žákyně sami ověří správnost.
• Zařazení praktického života do výuky: dát prostor činnostem, které kolektiv využije v běžném životě – společně se starat o třídu, plánovat si čas, rozdělovat si úkoly a učit se z chyb.

Montessori jako inspirace, ne jako jediná cesta

Montessori přístup může být pro mnohé rodiče, pečující i vyučující velkou úlevou, ukazuje totiž, že děti se mohou učit samostatně, svým tempem a s respektem k tomu, co právě zvládnou. Zároveň ale není jedinou správnou cestou.

Můžete si z něj vzít jen to, co je v souladu s potřebami Vašeho dítěte, Vaší třídy i možnostmi školy: třeba trochu víc samostatnosti, připravené prostředí nebo jiný pohled na chybu jako přirozenou součást učení.

Pokud Vám tento článek přišel užitečný, budeme rádi, když ho pošlete dál kolegům a kolegyním nebo rodičům, které by mohl také zajímat. A pokud chcete v objevování dalších možností pokračovat, pročtěte si celou naši sérii o alternativních směrech ve vzdělávání.

Zdroje: 

[1] Asociace waldorfských škol České republiky. (n.d.). Waldorfské školy. Praha: Asociace waldorfských škol České republiky. Waldorf.cz

[2] Zormanová, L. (2016). Waldorfská škola. Metodický portál RVP.CZ – Články. https://clanky.rvp.cz/clanek/c/ZOB/20507/WALDORFSKA-SKOLA.html

[3] Montessori, M. (2018). Absorbující mysl: Vývoj a výchova dětí od narození do šesti let. Praha: Portál.

[4] Montessori, M. (1993). Citizen of the world. Oxford: Clio Press.

[5] Montessori ČR. (bez dat). Oficiální portál montessori zařízení v ČR. https://www.montessoricr.cz/