Osobní příběh studentky se specifickými poruchami učení 1

Ilustrační foto/FOTO: Pixabay

Petra a její specifické poruchy učení

„Prvních pár let ve škole jsem si myslela, že jsem hloupá,“ říká na úvod našeho povídání Petra. Petra, která dnes studuje Vysokou školu ekonomickou v Praze, trpí specifickými poruchami učení. 

Pedagogicko-psychologickou poradnu (PPP) navštívila ve čtvrtém ročníku základní školy. Diagnostikovali jí dyslexii, dysortografii, dysgrafii a lehkou dyskalkulii, kromě toho má také mírnou formu poruchy aktivity a pozornosti. Doporučení ke vzdělávání žáka se speciálními vzdělávacími potřebami z pedagogicko-psychologické poradny dostala její třídní učitelka, ale bohužel informace v něm obsažené nepředala kolegům, kteří Petru učili (např. češtinářce). 

Největší problémy dělalo Petře na základní škole čtení. Zejména když měla číst před celou třídou nahlas, zažívala nepříjemné chvíle a byla terčem posměchu svých spolužáků. Ti si ji dobírali také kvůli váze a potíže v učení jen přilévaly olej do ohně. Ve škole jí učitelé příliš nepomáhali v tom, co jí nešlo, až ve čtvrté třídě její učitelka češtiny vypozorovala a pochopila, že Petřiny obtíže ve škole nejsou jen výmluva a podpořila ji, aby je dokázala překonat. Češtinářka Petru v hodinách nakonec nenechávala číst, ale dostávala čtení domů, kde ho cvičila s maminkou, která ji také následně hodnotila. Léta na sobě doma intenzivně pracovala a postupně se výrazně zlepšila. 

„Přečíst pět vět mi zpočátku trvalo tři minuty s mnoha zádrhely a přeřeky, říkala jsem jiná slova, než byla na papíře. Do konce základní školy jsem se díky tréninku zadrhávala třeba jednou za danou větu a nebála jsem se tolik číst před třídou. Bylo to sice pomalejší ale dostatečně rychlé na to, abych nezdržovala výuku. S mamkou jsme cíleně trénovaly obden, ale uvědomuji si, že často říkala: ,Péťo, pojď mi pomoct, nemám ruce a potřebuji přečíst recept,‘“ vzpomíná Petra.

Vhodná podpůrná opatření

Na základě vyšetření a stanovených podpůrných opatření dostávala více času při psaní testů. V poradně jí navíc doporučili, aby v textu a ve svých poznámkách pracovala hodně s barvami. To jí pomáhalo, ale zase ji to stálo další čas navíc, takže v hodinách si nestíhala dělat poznámky. Když barvy nepoužívala, její zápisky postrádaly logiku a zpětně se v nich nevyznala. Na druhém stupni se to snažila řešit individuálně se svými učiteli. „To musíš stíhat,“ byla prý nejčastější odpověď. 

Podobně fungovala i na střední hotelové škole. Individuální vzdělávací plán doporučený pedagogicko-psychologickou poradnou neměla, ale v Doporučení byla vypsána podpůrná opatření. Ne všichni vyučující ale byli ochotni s podpůrnými opatření pracovat. Své potíže se proto snažila řešit s jednotlivými učiteli individuálně. 

V zeměpise, a později na střední škole v předmětu cestovní ruch, se jí informace hrozně pletly – národy, místa a všechny názvy. Češtinu a dějepis zvládala jen díky svým barevným zápiskům a velkému úsilí se vše, jak se říká, „nadrtit“. Na trojku to stačilo. 

„Nejtěžší to pro mě bylo při angličtině, mluvila jsem dobře, gramatiku jsem se nějak dokázala naučit, ale slovíčka, to byla hrůza, písmenka jsem správně poskládat nedokázala,” popisuje Petra. A když jí přibyl druhý jazyk, byla to tragédie. Španělština se jí hodně pletla s angličtinou, a jak přiznává, dnes si z ní nepamatuje prakticky nic.

Naopak matematika, fyzika a chemie jí problém nedělaly. „Tam bylo všechno logické, takže jsem neměla problém se to hned naučit a zapamatovat,“ říká. Úskalí ale představovaly slovní úlohy. Na jejich vypracování měla poradnou doporučený čas navíc. „Text v matematice, to prostě nešlo.“ Už od základní školy se ale účastnila různých olympiád a soutěží v těchto předmětech, za což dostávala jedničky a byly jí odpuštěny například nepřesnosti v definicích, s jejichž učením měla také problémy.

Dlouhodobá absence ve škole

Problém nastal, když byla mezi prvním a druhým ročníkem střední školy dlouhodobě nemocná, musela na operaci a zmeškala hodně hodin. 

„Bylo to pro mě těžké, protože jsem neslyšela výklad a musela jsem se všechno naučit čtením z učebnic a ze zápisků, které navíc nebyly psané mou rukou,“ popisuje. S cizími zápisky měla ještě jeden problém. Postrádala v nich logiku a musela si vše přepisovat a složitě hledat systém, aby jim rozuměla. Pak její kamarádku napadlo, že ji hodiny bude nahrávat na diktafon. To jí pomohlo, aby si sama přišla na to, jak se se učit. Pochopila, že její hlava funguje lépe, když věci slyší. 

V angličtině se slovíčka učila po písmenkách, která si nahlas říkala. Fungovalo to. Začala si všechno nahlas číst i v ostatních předmětech a učení se pro ni stalo snadnější. Diktafon následně používala, i když byla po nemoci zpět ve třídě. Někteří učitelé s nahráváním neměli problém, u jiných si nahrávky pořizovala tajně. Doma si pak podle nich dopisovala zápisky. 

Stejně jako na základní škole, ani na střední (hotelové) nenašla pro své potíže velké pochopení. Více času jí nebylo dopřáno s tím, že na to není čas. Měla pocit, že je na vše sama, byla ve stresu a unavená. Ve škole nefungoval psycholog ani nikdo jiný, za kým by mohla zajít. Musela si vše vyjednat sama s učiteli, kteří reagovali různě. Zatímco se jí někteří snažili vyjít aspoň trochu vstříc, jiní na její problémy nedbali vůbec a ani nesouhlasili s pořízením nahrávek výkladu. Oporu naštěstí měla ve svých rodičích. 

Petru její trnitá cesta naštěstí zocelila a dodala jí odvahu ke studiu na vysoké škole a vycestování do Anglie. Její vyprávění pokračuje ve druhém díle článku.