Základní pravidla komunikace s člověkem se zrakovým postižením

Komunikace, chůze nebo posezení u oběda s člověkem se zrakovým postižením si žádá jen pár základních pravidel a spokojenost zavládne na straně jeho i průvodcově.

  • Před každým (i slovním) kontaktem se zrakově postiženým (dále jen ZP) člověkem je třeba jej oslovit, aby věděl, že následující sdělení se týká jeho. Je totiž velmi náročné a vyčerpávající neustále sledovat všeobecnou konverzaci a usuzovat, co se týká jeho osobně a co někoho jiného. Pokud celá komunikace neprobíhá u stolu či v podobných podmínkách, je třeba, aby toto oslovení zaznělo jako avízo již z větší vzdálenosti – tím se předejde zbytečné úlekové reakci ZP, kterému zcela náhle u ucha „exploduje“ nečekaný hlas. Pokud jde o neznámého ZP člověka, postačí jako avízo normální pozdrav (upozornění, že tu je někdo, kdo s ním chce komunikovat). Tento verbální kontakt musí vždy předcházet kontaktu fyzickému.

  • Je třeba se vždy představit jménem, nebo se jinak identifikovat (i hlasy osob velmi blízkých se totiž za určitých okolností mohou plést).

  • Přestože si uvědomujeme, že nás ZP člověk nevidí, je vždy třeba mluvit přímo na něj (když osoba komunikující se ZP směruje svou komunikaci jinam, je to snadno postřehnutelné a u ZP člověka to vyvolává velmi nepříjemné pocity – např. nedůležitosti, podceňování či nejistoty, zda je komunikováno skutečně s ním).

  • V hovoru není nutno se vyhýbat jakýmkoli slovům souvisejícím s názorností a viděním. Je vždy lepší říci „podívej se, prohlédni si, koukni se“ než „představ si, ohmatej si“ apod. Pro elementárně rehabilitovaného člověka již s těmito pojmy nesouvisí žádný podstatný problém, spíše ho ruší nadbytečné „ohledy“, zejména verbálního charakteru.

  • Při popisech či pokynech pro přemisťování či hledání je nutno důsledně používat pojmy směrové (vlevo – vpravo, vepředu – vzadu, nahoře – dole atd.), nikoli ono obvyklé „tady“, „tamhle“, „tudy“ atd.

  • Vnímat svět bez pomoci zraku je záležitost nesmírně komplikovaná a obtížná. Hmatové vnímání (jako jediné dostatečně přesné a konkrétní) je ve srovnání s vnímáním zrakovým neskonale pomalejší. Přesto (nebo právě proto) je třeba dát ZP člověku vždy dostatek času pro samostatné jednání. Neustálé „urychlování“ jednotlivých činností totiž vůbec ničemu nepomáhá, naopak stresuje a vede k tomu, že si ZP připadá neschopný a zbytečný. Ve svém konečném důsledku jde o počínání zcela kontraproduktivní, protože za těchto podmínek nemá ZP člověk možnost jednat samostatně, sám se zorientovat či obsloužit. To může zbytečně prohlubovat jeho závislost na vidících osobách, což často vede ke konfliktům, k nimž by jinak nemuselo dojít. To, že jednotlivé činnosti trvají eventuálně déle, než je běžně zvykem, není důsledkem (ani důkazem) omezené kvality či schopnosti ZP člověka, ale prostým následkem toho, že nevidí a tyto činnosti musí vykonávat jinak. Slepota prostě „zpomaluje“ a na tento fakt je nutno brát ohled. 

  • Každý člověk chce žít jako samostatná a nezávislá osobnost – a chce tak být také vnímán. Velmi často dochází k tomu, že – byť z důvodů ryze pozitivních – je vystavován neustálému radění a fandění, aniž by si to přál (natož mu to bylo příjemné). Pro elementárně rehabilitovaného ZP člověka není žádným problémem se např. samostatně najíst, vážným problémem se však pro něj může stát neustálé zasahování do konzumace jeho jídla radami (byť jistě velmi dobře míněnými). Pokud jde o osobu nám velmi blízkou, které cítíme silnou potřebu pomoci, je v těchto situacích lepší dívat se jinam, nesoustředit se na její počínání a udržovat plynulou konverzaci (ticho znamená pro ZP člověka, že něco není v pořádku a veškerá pozornost je upřena na něj – což často ani nemusí být pravda, ale on nemá možnost se o tom přesvědčit). Tato situace je tím těžší, čím je nám dotyčná osoba bližší. Bez ohledu na to smíme pomoci pouze tehdy, jsme-li o pomoc požádáni.

Efektivní komunikace s člověkem se zrakovým postižením

  • nemanipulovat ZP člověkem, ale vždy slovně informovat;
  • nepřemisťovat jeho věci, ani věci, které jsou užívány společně (stálé místo uložení), rovněž je nevhodné přemisťovat bez informace věci na stole v průběhu společného jídla;
  • hlásit každý odchod během komunikace;
  • popisy – každé nové prostředí (jak vypadá, jestli jsou tam jiní lidé apod.), okolí během cesty;
  • obzvlášť důležité u jídla (zejména na veřejnosti) je popsat základní rozmístění věcí na stole (kořenky apod.), aby ZP nebyl plně závislý na pomoci vidící osoby. Umístění jídla na talíři je nejlepší popsat podle ciferníku hodin – „12“ je nahoře (např.: od 12 do 3 jsou knedlíky, od 3 do 6 zelí, zbytek je maso se šťávou). Pokud sedíte naproti, je třeba si uvědomit, že vaše „pravá“ je pro ZP vlevo.
  • „zrcadlo“ – okamžitá a automatická pozitivní i negativní zpětná vazba (hlavně je třeba hlásit každý eventuální nedostatek), ale i ocenění vzhledu (kromě „kontrolní“ funkce mají tyto informace důležitou psychickou, motivační roli pro ZP).

 Hlavní zásady správné chůze s průvodcem

1. ZP se drží průvodce zezadu za paži, těsně nad loktem. Průvodcova paže buď volně visí dolů, nebo je v lokti mírně ohnuta. Držení ZP musí být sice jisté, ale uvolněné – nikdy nesmí být křečovité. Prsty pouze obemykají paži průvodce, nesvírají ji.

2. ZP jde půl kroku za průvodcem – nikdy před ním! (viz obr. 1). V tomto případě je zajištěna optimální bezpečnost i jistota ZP, neboť na překážky, změny sklonu terénu, směru cesty apod. reaguje dříve průvodce. 

1_12_1

V případě opačném, kdy je ZP spíše „strkán“ před průvodcem, vzniká nevhodná a nebezpečná situace. ZP člověk musí být neustále ve střehu, protože všechny změny na trase registruje nejdříve on. Tento způsob vedení je naprosto nevhodný – jednak je ZP zbytečně vystaven značnému psychickému vypětí (prostorem se pohybuje jako první), jednak může dojít i ke zranění, protože průvodcovo zorné pole je zúženo, a zvláště vertikální zlomy terénu může snadno přehlédnout či zaregistrovat pozdě.

Samozřejmě jde pouze o držení vzorové, ideální. Zejména u stálých partnerů je třeba očekávat a respektovat celou řadu odlišností (např. držení za ruku, malíček apod.). Vždy je však třeba upozornit na nutnost toho, aby průvodce vždy a všude šel jako první a aby měl vždy možnost pohyb ZP včas a spolehlivě zastavit.

Obecně platnou zásadou je zásada aktivní spolupráce ZP s průvodcem. Znamená to, že ZP se musí neustále aktivně podílet na chůzi po trase. Musí včas a správně reagovat na pohyby a pokyny průvodce, sledovat terén, kterým se pohybuje, nesmí se příliš rozptylovat hovorem a vždy musí být připraven k reakci. Souhrnně to tedy znamená, že musí být – právě tak jako při chůzi s holí – neustále ve stavu bdělé pozornosti. 

Totéž platí obdobně pro průvodce – musí se plně soustředit na prostor, kterým společně se ZP procházejí, vnímat plnou šíři i výšku trasy, kterou jdou, včas si uvědomovat terénní nerovnosti či vertikální zlomy a včas a správně o nich informovat. Rovněž je třeba (zejména u nově osleplých či v komplikovanějším prostředí, ale i v případě únavy ZP) dotázat se, zda mu tempo chůze skutečně vyhovuje. Je také velmi vhodné, když průvodce alespoň rámcově popíše okolí trasy, kterou společně procházejí.

Nevidomý nebo těžce zrakově postižený člověk se má pohybovat vždy na bezpečnější straně (tj. dále od vozovky, vyčnívajících překážek apod.). To, že toto pravidlo vede za určitých okolností k porušení zásad stanovených normami společenského chování, jistě každý promine.

Změnu strany, po níž jde ZP vedle průvodce, je možno velmi snadno provádět i při pohybu na trase, aniž by bylo nutno chůzi přerušovat.

Postup: ZP se pravou rukou drží zezadu levého nadloktí průvodce. Chce-li změnit stranu, uvolní držení, prsty pravé ruky ZP přejedou horizontálně po zádech průvodce až k jeho pravé ruce, kterou ZP uchopí svou levou rukou.

345

Dodržení správných zásad chůze s průvodcem umožňuje velice plynulé a bezpečné zvládání i velmi členitých a náročných tras. Na jednotlivé změny v průběhu chůze není mnohdy třeba ani slovně upozorňovat, stačí správné provedení „signálu“ průvodcem a včasná a správná reakce zrakově postiženého.

Chůze zúženým profilem

Postup: Průvodce slovně informuje o situaci („tady je to úzké“), pak pohne paží, za kterou ho ZP drží, mírně vzad, šikmo k páteři. Pro zrakově postiženého je tento pohyb pokynem, aby se zařadil za průvodce. Zároveň ZP natáhne ruku, kterou se drží průvodce, čímž se odstup mezi nimi zvětší.

6

Chůze po schodišti

Při chůzi do schodů a ze schodů (což se týká i obrubníků) dostatečná vzdálenost mezi průvodcem a ZP umožňuje ZP včas a správně reagovat na změnu. Průvodcova paže se v jeho ruce buď zdvihá, nebo klesá. Tyto změny je možno ještě poněkud umocnit mírným pohybem ruky ve směru stoupání či klesání (viz obr. 4). Nejsou-li průvodce a ZP dostatečně „sehráni“, nebo je-li ZP v oblasti prostorové orientace začátečníkem, je třeba se před začátkem schodů či před obrubníkem zastavit a ZP slovně informovat o situaci. K obrubníkům i schodům je nutno vždy přistupovat kolmo – to vylučuje (spolu s včasnou informací) nejistotu ZP i možnost jeho klopýtnutí či pádu.

Pozor!

Vaše spontánní „pozor!“ ZP mnoho informací nedá, pouze jej zneklidní a zbaví jistoty. Právě tak nestačí jen říci „schody“ či „obrubník“, protože i pak zbývá na ZP, aby sám pátral, zda budete pokračovat nahoru či dolů. Je tedy třeba vždy jasně říci: „schody/obrubník nahoru“, nebo „schody/obrubník dolů“. Jsou-li dva nebo tři, můžete uvést i jejich počet, u většího počtu schodů už to ztrácí smysl.

78

Možné je signalizovat i změnu tempa chůze. Při zrychlení mírný pohyb paží vpřed, při zpomalení mírný pohyb paží vzad.

Procházení dveřmi

Postup: Průvodce uchopí rukou, kterou vede ZP, kliku. ZP volnou rukou lehce sjede po průvodcově paži až ke klice, sám ji uchopí a otevře dveře. Průvodce vždy prochází dveřmi jako první, ZP dveře otevírá i zavírá.

5

Právě při procházení dveřmi je často třeba měnit stranu, na které jde ZP vedle průvodce tak, aby ZP stál vždy na té straně, na kterou se dveře otevírají (tedy, kde jsou panty).

1) Vždy musí jít o tu ruku, které se drží ZP (o vaší volné ruce neví nic). Rovněž krátká slovní informace neuškodí  např.: „dveře, otevírají se od nás“, či alespoň „klika“. Situace je tak ihned pro ZP přehlednější a celkově lidštější. 

2) Mějte se, prosím, na pozoru před obecnou tendencí ZP člověkem mlčky manipulovat. Právě vaše včasná a obsažná informace je základním předpokladem jeho soběstačnosti i společenské úspěšnosti.

910

Pomoc zrakově postiženému v běžných životních situacích

Zaujmutí místa za stolem

Postup: Průvodce položí ruku, kterou drží ZP, na opěradlo volné židle. ZP volnou rukou lehce sjede po průvodcově paži a uchopí opěradlo. Ruka zůstává ležet na opěradle, ZP obejde židli k jejímu přednímu okraji, nohou přitom sleduje výšku sedadla. Volnou rukou zjišťuje umístění stolu. Při usedání je možno volnou rukou zkontrolovat sedací plochu, zda na ní eventuálně něco neleží.

11_112

Nastupování do auta

Postup: Průvodce položí ruku na kliku dveří, ZP kliku uchopí svou volnou rukou. Otevře dveře, druhou rukou zjistí pohybem vzhůru po hraně dveří jejich výšku.

Ruku, která držela kliku, přisune k hořejší, která přehmátne na střechu automobilu. Poté je vhodné, aby ZP zjistil polohu a výšku sedadla, případně i to, zda na něm něco neleží. Jednou rukou je však stále v kontaktu se střechou vozu.

1314

Vlastní nasednutí do vozidla se provádí tak, že ZP má jednu ruku položenou na horní hraně dveří a druhou v ohybu, v němž se stýká přední a horní hrana dveří části karosérie. ZP se do vozidla zasouvá bokem; to zaručuje zároveň s postavením paží optimální bezpečnost, především vyloučení nárazu do hlavy.

15

Dveře zavře ZP buď sám (je-li dostatečně obeznámen se situací i typem vozu), nebo o zavření dveří požádá průvodce. Je třeba dbát na to, aby měl ZP během jízdy vždy zapnutý bezpečnostní pás.

Při vystupování z automobilu zůstane ZP sedět a čeká, až průvodce vystoupí a otevře mu dveře. Po otevření dveří ho průvodce informuje o terénu přede dveřmi vozu, pak teprve ZP vystupuje. V případě, že ZP bude po vystoupení z vozu pokračovat dále v chůzi sám, je nutné, aby věděl, kde přesně automobil zastavil – tedy kterým směrem a jak daleko leží nejbližší orientační bod (včetně popisu prostoru před dveřmi vozu – obrubník, sloupek apod.). Neuvede-li tyto informace průvodce (řidič), je třeba, aby si je ZP od něj vyžádal.

Podpis

Zeptat se ZP, kterou rukou píše (může být levák), a do té mu vložit tužku. Ukazovák jeho druhé ruky mu položte na místo, kde se má podepsat, a naznačte směr podpisu. Doklad po celou dobu podepisování pevně přidržujte na podložce.

Někteří ZP používají pro podpis šablonu (okénko vyříznuté v plastu)  šablonu položte na místo podpisu, jednou rukou pevně přidržte a druhou položte ukazovák ZP do okénka. Šablonu spolu s dokladem po celou dobu podepisování pevně přidržujte na podložce.

Použití WC

Zrakově postiženému je třeba celý prostor popsat (umístění mísy, splachovadla, papíru, štětky, poloha prkénka a krytu, zavírání dveří; umístění umyvadla, vodovodu, mýdla, ručníku, koše, event. vysoušeče rukou, dveře z WC ven).

Drobné triky

V případě, že jde o muže a ženu, se velmi osvědčilo, když nevidomá osoba jde na toaletu průvodce. Odpadá tak trapné vysvětlování, co např. vidící muž hledá na dámské toaletě. 

Je rovněž velmi příjemné, když své mimické projevy doprovodíte příslušným zvukem. Z vašeho nadšeného přikyvování totiž nevidomý nic nemá.

Právě tak pozor, když bez oznámení zvednete svůj telefon (zejména, když je nastaven na profil „potichu“). Nevidomý o tom neví a vaše věty směrované někomu zcela jinému ho budou jen mást a situace se může stát nepřehlednou.


Zdroj 

Wiener, P., Manuál kurzu Přátelská místa, 3. upravené a přepracované vydání, Etnetera 2017 

© Pavel Wiener 2017 

ilustrace © Irena Vronská

Praktická školení v komunikaci s lidmi s handicapem naleznete na webových stránkách www.pratelskamista.cz

Seznam literatury

  1. Wiener P. a kol.: Praktická výchova zrakově postižených, Institut rehabilitace zrakově postižených UK FHS, Praha, 2006;
  2. Wiener P., Rucká R.: Terapie zrakového handicapu, Institut rehabilitace zrakově postižených UK FHS, Praha, 2006;
  3. Desatero pro lepší komunikaci, NRZP, ČR 2008;
  4. Vyhláška 369/2001 Sb. Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 10. října 2001 o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace;
  5. Dokument 30 Evropské konference civilního letectví část I oddíl 5 a jeho související přílohy, a zejména Kodex správného chování při pozemním odbavování osob s omezenou schopností pohybu a orientace uvedený v příloze J uvedeného dokumentu;
  6. Národní plán pomoci zdravotně postiženým, VVZP 1992;
  7. Národní plán opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení (1993), VVZP 1993;
  8. NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 1107/2006 ze dne 5. července 2006 o právech osob se zdravotním postižením a osob s omezenou schopností pohybu a orientace v letecké dopravě.

Mohlo by Vás zajímat

Dítě se závažnou zdravotní diagnózou
Závažná diagnóza je pro všechny, kterých se týká, bezesporu traumatizující záležitost. Celá rodina vynakládá maximální úsilí k tomu, aby se s nastalou situací vyrovnala, a zaslouží si vaši plnou podporu a empatii. Tady je pár zásad a tipů, jak na to.
Byla jsem zasněná holka, co nosila domů dvojky nebo trojky. Že mám ADHD, to jsem se dozvěděla v 25 letech
Nakoukněte s námi do světa zasněné holky, která až v pětadvaceti letech zjistila, že má ADHD. Její upřímná zpověď odhaluje, jak se dá s poruchou pozornosti pracovat a studovat vysokou školu.
Čtenářský klub
Když má školní knihovna svůj čtenářský klub, přináší to pro děti velké výhody. Nejenže se ve čtení zdokonalují, ale čtení jim pomáhá také naučit se kritickému myšlení. Přečtěte si, jak se daří čtenářskému klubu na ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze.
Potřebujete poradit?
Napište nám.