PODCAST 4.díl: Pomohla mi běžná škola

Nadání a handicap se nevylučují. Učitel Honza se těší popularitě mezi svými žáky, úspěšně vydává básně, pracuje jako redaktor a přitom od narození téměř neslyší. Díky odhodlání rodičů prošel běžnou základní školou a nakonec vystudoval učitelský obor na vysoké škole. Honza mluví o tom, jak si poradil v kolektivu slyšících dětí, s jakými se potkal předsudky, o „neviditelné práci“, kterou pro něj udělali rodiče. Dozvíte se také, co můžete jako učitelé udělat pro své nedoslýchavé či neslyšící žáky.

Podcastem vás provede Marta Kozdas, speciální pedagožka a koučka, která se věnuje podpoře a vzdělávání budoucích učitelů a vychovatelů.


PŘEPIS ROZHOVORU

Dobrý den, Marta Kozdas vás zdraví z Prahy z Národního pedagogického institutu. Vítejte u dalšího dílu podcastu o kvalitním vzdělávání. Dnešním tématem bude život člověka se sluchovým postižením, proto tady dneska vítám Honzu.

Ahoj.

Ahoj Honzo. Honza je můj kamarád, speciální pedagog, ale i člověk, který se věnuje umění, je to básník. Nejen o tom, jak se rozvíjela jeho básnická tvorba, ale především o tom, jaké to je žít s handicapem, jak být součástí společnosti, o tom dneska bude řeč. Honzo, prosím tě, zkus mi říct, co vlastně ten tvůj handicap obnáší.

Můj handicap spočívá především v tom, že, samozřejmě, jak už jsi zmínila tu sluchovou ztrátu, která je v rámci řečového spektra jazyka na úrovni 93 % ztráty, tzn., laicky řečeno, slyším 7 %, zbytek je v podstatě zesílený sluchadly. Buďto to domyslím, pochopím, anebo ne. Samozřejmě s tím pak souvisí i to, že lidé s výraznější sluchovou vadou můžou působit i lehce rozkolísaně. Centrum rovnováhy s tím taky nějak souvisí, takže když vstanu ráno bez sluchadel, je tma, teď na podzim je to poměrně hodně znát, tak než se narovnám, udělám pár kroků, tak kolikrát můžu i spadnout. Ale už jsem se naučil vstávat na obě nohy a nepadat.

Říkáš, že máš naslouchadla, pro posluchače možná můžeme přiblížit, že je nosíš na obou uších. Kdybys ta naslouchadla neměl, co to pro tebe znamená? Říkáš, že máš 7 % sluchu.

Takové přirovnání, které používám, když se to někomu snažím vysvětlit, je, že se sluchadly slyším vlastní kroky, bez sluchadel ne. Máme doma v bytě staré parkety, které za normálních okolností slyším, jak vržou a jakým způsobem se procházím po tom bytě, mám nějakou zpětnou vazbu. Bez těch sluchadel ten pocit nemám. To znamená, pro mě je to hlavně v oblasti dorozumívání se s ostatními lidmi obrovský handicap, pokud se stane nějaká technická záležitost nebo nemám po ruce baterie, pokud se ta sluchadla dobíjí, což se taky občas stane. Pokud mám jedno sluchadlo, což není optimální, tak je to pořád funkční. S lidmi, se kterými se potřebuji domluvit, a máme na to podmínky, tak se domluvíme jeden na jednoho. Ale pracuji ve škole jako učitel a upřímně bez těch sluchadel bych byl asi na omezené pracovní schopnosti. Asi se mi ta situace nestala, protože mám ještě náhradní sluchadla, ale rozhodně bez těch sluchadel si neumím představit kvalitní výuku ze své strany.

Takže kdybys teď sluchadla neměl, tak bychom takto komunikovat nemohli?

Asi ano, rozumím ti, mluvíš hezky, artikuluješ, sedíme naproti sobě, jsi osvětlená, díky bohu za to, ale každopádně pokud by ty podmínky nebyly takto optimální, tak asi těžko. Možná po telefonu, tam je to zajímavé, tam můžu telefonovat po nějakou dobu, která je únosná, řekněme bez toho sluchadla, protože telefonuji bez sluchadla, tak abychom si hezky popovídali. Nicméně na nějaké dlouhé vypovídávání by to takhle nebylo.

Je pravda, že si občas spolu zavoláme, ale ty naše hovory jsou na 2–3 minutky, domluvíme, co je potřeba, a pak se potkáme osobně nebo si radši napíšeme.

Třeba, přesně tak.

Když se vrátím k původu tvého postižení sluchu – a nejen postižení sluchu, vím, že trpíš dětskou mozkovou obrnou – jak můžeme časově ten vznik postižení obsáhnout? Je to postižení, které vzniklo před narozením, během porodu, nebo až v průběhu tvého života?

Co se týče toho, kdy a jak nastala dětská obrna, tak to je vždycky otázka porodu, kdy kyslík nejde po nějakou dobu do mozku novorozeněte, takže tam pak dochází k poškození mozku a většinou smyslového ústrojí, v mém případě především sluchového a pohybového. Měl jsem především potíže pohybové než ty sluchové, tzn. já jsem chodil, opravdu chodil, ve třech letech. Všechny ty pohybové věci přicházejí se zpožděním, ať už to bylo kolo, běhání a podobné věci, ale nějak jsem to nevnímal, prostě to přicházelo přirozeně, upozornila mě na to vždycky nějaká meta. Tatínek na to byl takový šikovný, nespěchal na mě, dával mi čas si věci osvojit.

Kdy se vlastně přišlo na to, že máš sluchovou vadu, respektive kdy jsi dostal sluchadla?

Ta sluchadla, což mě také zpětně zaujalo, jsem dostal před nástupem do školy v nějakých pěti šesti letech.

A co bylo předtím? Jak jsi fungoval předtím?

Předtím jsem samozřejmě byl v kruhu nejbližších, to znamená, že jsem chodil občas do školky, nebyl jsem tam každý den, ale tam nějakým způsobem asi intuitivně, a pokud jsme mluvili s tátou, s mámou, tak zblízka. Moje maminka extrémně dobře artikuluje a mluví, to se asi naučila se mnou, taky pracovala jako vychovatelka ve škole, takže tam i nějaká praxe v přístupu k dětem byla z její strany dobrá. Potom s těmi sluchadly byl velký problém, ty tvarovky jsi si vlastně dávala do zvukovodu, já mám takový ten typ závěsných sluchadel, které jsou dnes ze silikonu, jsou měkké, poddajné a nereagují nijak špatně s tou kůží, tenkrát ty tvarovky byly velmi tvrdé, nepoddajné, stačilo se jemně uhodit o to ucho a okamžitě se objevila obrovská bolest, krvácení a takové věci, navíc výtoky a všechny možné takové přídavné věci. Takže ta aklimatizace na sluchadla tenkrát nebyla až tak příjemná, i když samozřejmě to, že jsem slyšel něco hlasitěji, to bylo fajn, ale musel jsem si na to zvyknout, to znamená abstrahovat ty zvuky, které ke mně přichází, a zjistit z nich, co je pro mě podstatné. Až vlastně digitální sluchadla, která přišla o mnoho později, umožnila to, že jsou schopná frekvenci hlasu člověka zesílit a potlačit šumy a podobné věci.

A taková sluchadla máš teď?

Samozřejmě, ta digitální sluchadla, co mám teď, jsou asi samozřejmě to nejlepší, co jsem kdy měl. Je to pořád ale o tom, že nestačí jenom slyšet, ale musím aktivně chtít slyšet. To znamenám, že pokud mám zrovna těžký den, od rána učím, odpoledne mám nějakou videokonferenci, pak se po mně chce ještě, abych fungoval doma, tak je strašně těžké po celý den udržet koncentraci. Je to především na tom porozumění. A pak je tady ještě druhá věc, když se vrátím k té předchozí otázce, když mluvím, tak se ještě musím vědomě snažit, aby mi bylo rozumět, to znamená, že s těmi sluchadly mám alespoň částečnou zpětnou vazbu na svůj hlas.

Takže ty se slyšíš, mluvíš a slyšíš se taky díky těm sluchadlům?

Bez těch sluchadel se neslyším v podstatě vůbec a strašně špatně se mi udržuje hladina hlasu, aby to nebylo úplně šedé a monotónní, takhle mám alespoň pocit, že občas něco málo změním co do výšky, ale jsou to všechno intuitivní řekněme hranice, čirá intuice, asi nic jiného.

Mě tak napadá, proč tvoje cesta, respektive volba tvých rodičů nesměřovala ke znakovému jazyku?
Asi si myslím, že jsme jednak nevyrůstali poblíž dosahu nějaké školy nebo školky speciální pro sluchově postižené, navíc asi jednak nebyla možnost těch sluchadel, dneska se dávají sluchadla i velmi malým dětem, takže tenkrát ta možnost nebyla. V podstatě se zkoušelo se mnou mluvit a rozvíjet mě, jak to šlo s tím, že jsem se pak chytal. Pak mi dost pomohlo, že jsem se naučil číst poměrně záhy, to znamená v pěti letech jsem četl plynně knížky a tam jsem získával slovní zásobu, kterou bych normálně asi nemohl získávat. Když přišlo na nástup do školy odložený v sedmi letech, tak to nebylo tak zásadní, aby byl ten znakový jazyk klíčový.

A funguješ vůbec v prostředí sluchově postižených? Jak teďka, tak třeba i v průběhu tvého dětství a dospívání.

Tak na tom maloměstě jsem nikoho se sluchovým postižením neznal, takže jsem o žádném vrstevníkovi, mladším, starším, o nikom přibližně mého věku, nevěděl. Pro mě nikdo takový neexistoval. Jedna z těch motivací potom při studiu na vysoké škole byla trochu blíže prozkoumat ten svět neslyšících, protože v rámci oboru speciální pedagogika jsem se zabýval i surdopedií, to znamená naukou nebo péčí o sluchově postižené. Tam jsem potom zjistil několik věcí. Jedna z nich byla ta, že znakový jazyk jsem se při sebevětší vůli nebyl schopen naučit ani osvojit, protože jednak motoricky k tomu náleží snížená možnost té jemné motoriky, to znamená, že nějaké skládání merkuru a podobně jsem neměl rád a spíš jsem se věnoval ostatním věcem. V podstatě jsem nebyl schopen si jednak motoricky pamatovat ty znaky, které jsem se poctivě učil, a snažil jsem se tomu hodně věnovat.

Takže až na té výšce jsi se učil znakový jazyk?

Až na vysoké škole. A druhá věc, když na mě někdo znakoval a já jsem se snažil všem těm neslyšícím, kteří na mě znakovali, nebo těm učitelům znakového jazyka, rozumět, tak jsem zjistil vlastní problém, a to, že většina znaků se odehrává v sektoru od krku po řekněme pupík, kde jsem nebyl schopen ostřit. Já jsem celoživotně těch svých dvacet plus let byl orientovaný na ústa člověka, abych ho nějakým způsobem doprovodně odezíral, abych ho co nejvíc pochopil. A najednou jsem nebyl schopen, a to jsem zkoušel dva tři roky intenzivně, pokud jsem se měl soustředit jenom na ty ruce, tak mi to prostě nešlo. Pořád mi oči ubíhaly nahoru k těm ústům, a hlavně to celé bylo neohrabané a nešikovné. Takže jsem sice absolvoval nějaké zkoušky ze znakového jazyka, státnici ze surdopedie, ale rozhodně pro mě není možné se v tom tak dobře cítit a komunikovat tímto modem sluchově postižených.

My jsme se několikrát dotkli té dětské mozkové obrny, ale když se na tebe podívám, tak nevidím člověka, který by měl na první pohled dětskou mozkovou obrnu. Když si představím člověka s DMO, tak je to vozíčkář, který má velký problém s pohybem. U tebe to nevidím. Jak se u tebe ta dětská mozková obrna projevovala nebo i projevuje do dnešních dnů?

Je pravda, že v kontextu té obrny neznám moc lidí, kteří by na tom byli lépe nebo srovnatelně jako já, minimálně v té mé generaci. Určitě mi tenkrát pomohlo, že před rokem ´89, protože jsem šel do první třídy v roce ´89, tak jedna mámina kamarádka cvičila doma, protože se to oficiálně nesmělo, Vojtovu metodu. Pamatuji si, že mi to tenkrát, alespoň podle vzpomínek maminky, hodně pomohlo. To znamená ilegálně se nějakým způsobem tenkrát v bytě u sousedky cvičila ta Vojtova metoda, a to mi také pomohlo. A jinak samozřejmě to, že i ta obrna, jak to vidím já a chápu, má určitým způsobem svoji míru. To znamená, že mě to vzalo zčásti. Pokud by mě to vzalo víc, pokud by byl ten mozek bez kyslíku nějakou delší dobu, tak se mohlo stát, že bych byl na tom vozíku, jak říkáš, nebo bych byl nápadnější, než jsem. Ale pořád jsem nápadný až až a minimálně, pokud se vidím na videu, což se mi občas stane, díky bohu jsem viděl nějaká videa se svým pohybem až někdy ve dvanácti třinácti letech, kdy jsem se upřímně zděsil, protože opravdu to tělo ve vývinu toho třináctiletého kluka samozřejmě není tak zpevněné jako u dospělého muže, takže spousta mimovolných pohybů v obličeji, spousta tiků, hlava nebyla zpevněná na krku, ty končetiny nejsou plynulé, ten pohyb není jako u nějakého baletního tanečníka, což mě vždycky hrozně mrzelo. Takže, možná jsem na sebe přísný, ale když vidím video a vidím jenom sebe, tak vidím naprosto všechny pohyby, které tam přebývají, protože moje myšlení je mnohem plynulejší. Sám sebe, to sebepojetí, mám mnohem plynulejší, než reálně je na tom videu.

Jak na tebe lidé reagují? Když se s tebou poprvé někdo potká, jak s tím člověkem funguješ, jak mezi vámi ta komunikace probíhá?

Pokud někoho potkám poprvé? Určitě jsem se naučil počítat s tím, že první dojem mám vždycky divnej.

Co znamená divnej?

Počítám s tím, že, ať už to byly pracovní pohovory, nebo ať už to bylo, já nevím, seznámení se s někým, s kým se člověk, ať už pracovně nebo osobně, měl setkat, tak téměř vždy dojem té druhé strany byl trošku takový, že se mi pak ty dotčené strany přiznávaly. Ta moje specifičnost v tom dojmu, byť, jak říkáš, asi není tak úplně hrozivá, ale je. To znamená, počítám i u žáků, kteří mě třeba neznají, lidé, kteří mě mají teprve potkat, že tak po druhé, třetí, čtvrté společné schůzce, hodině, a podobně, se tak nějak odbourají nějaké bariéry a já i oni se můžeme cítit pohodlně. Tak to prostě je.

Ty jsi učitel, pracuješ na běžné základní škole, jak tě tam přijímají žáci?

Mám takovou jednu hezkou historku, kterou mi říkal jeden tatínek po nějaké době, když už jsem učil jeho synka, to byl tenkrát hoch v sedmé třídě, tak po hodině přišel domů a říkal tomu tátovi: „Ježiš marja, co to bylo za debila!“ A pak přišel prý druhou hodinu a říkal: „Jó, ten bude v pohodě.“ To si myslím, že hezky ilustruje tu situaci. A žákům, asi tak jako všem dětem, někomu vyhovuji, na někoho mluvím nesrozumitelně, na někoho příliš odbíhám od tématu. Ale obecně si myslím, že ke mně inklinují děti, které samy buďto mají nějakým způsobem sociální znevýhodnění, nebo se sami s něčím potýkají, nemusí to být nutně s postižením. A řekněme takové ty děti na okraji. Naopak si myslím, že děti z hodně dobrých rodin, ty, co mají všechno naservírované a hned, tak tam naopak spíš cítím určitý despekt. A jinak celkově, to bys asi musela udělat anketu přímo ve škole u žáků, asi si netroufnu mluvit za ně. Nicméně jsem i třídní učitel, a pokud jde o mé žáky, tak si myslím, že pokud s nimi hovořím jeden na jednoho, nebo pokud spolu řešíme něco individuálně, tak se vždycky domluvíme.

Já bych se trošičku vrátila v tom tvém příběhu, protože mě na něm hodně zaujala, jsme v období konce osmdesátých let, ta snaha, abys nastoupil do zvláštní školy, což mě velmi překvapilo, protože tě znám. Vím, že máš nadání v oblasti literární, a nejen v ní, jak to tehdy bylo?

Tam to bylo tak, že, nevím, jestli byla přímo snaha, spíš tabulkově nebo zvykově u dětí s dětskou mozkovou obrnou se předpokládá poškození mozku, tím pádem s tím bylo tak nějak automaticky počítáno. Tehdy na tom okresním městě si matně vybavuji, že jednou za rok jsem půl hodiny, možná hodinu maximálně, hovořil s psychologem, který si v podstatě potvrzoval svoje předpoklady.

Předpoklady v čem?

V tom školním postupu. To znamená, že ta zvláštní škola pro tohoto chlapečka bude asi ideální. Respektive neměl jsem pocit, že by zkoumal možnosti jakéhokoli zařazení do běžné školy. Naštěstí maminka tím, že dělala vychovatelku a měla povědomí o dětech, věděla, že čtu, že nějakým způsobem mám zvídavost, umím si věci v hlavě setřídit a pracovat s nimi, navíc já už jsem snad tenkrát v šesti letech počítal násobilku a dělal tyhle věci, takže se s tím nechtěla smířit. Zkoušela a hledala cesty k Matějíčkovi, známému psychologovi, tenkrát myslím psala dopis, tehdy ještě nebyly e-maily, takže to byl klasický papírový dopis. A Matějíček odepsal ve smyslu, že má hodně práce, nemá čas, ale že doporučuje kolegu, který se věnuje těmto dětem, je to doktor Šturma, stále aktivní, který mě pozval na vyšetření do Prahy. Tenkrát jsme jeli na celý den, to znamená byl to velký kontrast v porovnání s těmi mými vyšetřeními, které byly ve Žďáře. Nicméně ten závěr byl velmi příznivý. Zpráva od pana Šturmy, co si pamatuji, hovořila o nadprůměrné inteligenci a doporučila mě do toho běžného provozu, což tenkrát znamenalo takzvanou vyrovnávací třídu. Ta byla tenkrát při školách a tam jsem posléze také nastoupil s odkladem v roce ´89.

Takže jsi byl ve školce, pak jsi byl ve školce ještě jako dítě s odkladem a pak jsi šel do první třídy, která byla ta vyrovnávací?

Přesně tak, s tím že do té školy, protože maminka jako vychovatelka nemusela být vždy během dopoledne v práci, tak si pamatuji, že jsem byl jednou, dvakrát týdně ve školce, nebo už klasicky denně. To znamená mohl jsem si doma číst, prohlížet knížky, případně být s mámou. A potom s tím odkladem jsem nastoupil do vyrovnávací třídy, což tenkrát, v té mé vyrovnávací třídě, znamenalo, že tam bylo patnáct žáků. Během dvou let, co jsme byli v té vyrovnávací třídě, tak já jsem se asi mohl aklimatizovat na to školní prostředí, nebyl tam absolutně žádný stres. Ty ostatní děti byly spíše velmi slabé, myslím si že, jsem tam rozhodně nepociťoval nějaké negativní emoce nebo vlivy. Otázka je, jestli jsem tam nebyl třeba částečně zpomalený do dalšího vývoje. Ale vzpomínám na to poměrně rád.

A k čemu, nebo jak ti pomohla vyrovnávací třída k rozvoji češtiny, komunikace?

Určitě se v té škole mluvilo, to znamená zvykal jsem si na ostatní děti, a protože jsem uměl číst, těm ostatním žákům to dělalo problémy, tak si pamatuji, že mě paní učitelka nechávala často číst. To znamená, mohl jsem to trénovat, asi jsem se dostal víc, v uvozovkách, „do hry“, než kdybych byl ve třídě, kde by bylo spolužáků třicet, a byl na mě asi i tak trochu čas. Ale že by se třeba nějakým způsobem řešilo, jestli je pro mě všechno optimální, ideální, to asi ne. Spíš byl vždycky největší problém psaní, měl jsem velmi špatný úchop. Do dneška držím tu propisku spíš jako, nevím, třeba hrábě, a tak nějak to byla největší bolest a největší boj s tím psaním. Takže nebylo vůbec potřeba se mnou doma trénovat čtení a psaní, spíš jsme psali a psali a psali.

A pak jsi přešel do třetí třídy, do běžné třídy, co se tam pro tebe změnilo?

Tak najednou to byl větší šrumec, víc dětí. Také tam na mě děti byly hodné v tom smyslu, že mě respektovali, respektovali to, že mi to asi celkem pálilo, takže nějaký respekt jsem si budoval spíš tímhle. Nepamatuji si, že by na mě tenkrát někdo, kdokoliv, útočil nebo mi dělal něco nepříjemného. Později v primě gymnázia jsem začal cítit to, že jsem opravdu jiný. Přišla na mě puberta, nějaké vyhraňování se pohlaví vůči sobě a tam už začaly nějaké posměšky, nějakým způsobem jsem cítil určitou ostrakizaci, ale ne ze strany těch dětí, ale spíš ze strany limitů toho svého postižení. To znamená ten pocit, jako bych nemohl všem ukázat, jaký skutečně jsem, nebo co jsem vlastně zač. To znamená pocit takového upozadění, jako by mi to tělo bránilo v tom prodat nějaké svoje přednosti, schopnosti, které jsem tam už tenkrát cítil.

A kdy se ti podařilo prodat ty svoje schopnosti a přednosti?

Tak já už je prodávám dávno, ale časem. Největší prodej, nebo byznys, nebo deal, nebo jak to nazvat, pro mě byl až později, třeba v pětadvaceti plus, kdy jsem se začal trošku víc smiřovat sám se sebou a začal pouštět k ledu nějaké komplexy a mindráky. To znamená, že tohle byla největší výhra. Pak postupně se s tím spojuje i to, že já se paradoxně fyzicky cítím líp a líp. Ono vrstevníci za A tloustnou, za B nejsou schopni si zavazovat tkaničky, stěžují si na chronické problémy, někdy moji spolužáci občas spíš vystupují jako důchodci, a já jsem spíš zticha, protože jim přece nemůžu říct, že se cítím silnější a silnější, že mám stále lepší pocit, když se na sebe podívám, i když ne, že bych to vyhledával. Takže tohle všechno je v mých očích tendence, která jde směrem nahoru a pomáhá mi to, že funguji, jak jsem si nikdy neuměl představit, že budu. To znamená, že mám ženu, mám dvě děti, které jsou až moc intaktní – 

Co to znamená, že jsou moc intaktní?

Jsou všude, což je fajn, já jim to přeji. Takže tohle všechno mi pomáhá utvářet ten pocit vlastní taktnosti, funkčnosti. A takhle je to v pořádku, takhle to beru.

Když se vrátíme zpátky do školy, tak jak ti šlo učení? Vím, že jsi míval potíže se soustředěním, abys tu pozornost udržel nějakou delší dobu.

Jo, je to tak, tam určitě, zase v kontextu toho sluchového postižení a toho, že opravdu chápu děti třeba se sníženou pozorností nebo i s jinými obtížemi, opravdu usedět si čtyři, pět, šest hodin v lavici víceméně vsedě, víceméně bez nějakého protažení, střídání činností, je opravdu náročné. Pro mě bylo velmi náročné vydržet poslouchat učitelku šest hodin v kuse, ještě si u toho dělat poměrně intenzivní zápisky, tak to opravdu nešlo.

Ty jsi tedy přešel z páté třídy na víceleté gymnázium. Co byl ten hlavní důvod toho přechodu, že jsi nepokračoval až do konce základky na té svojí škole?

Je to tak, že maminka měla pocit, že mě je škoda na té základní škole. Tenkrát jsme se domluvili tak, že zkusím přijímačky na gymnázium a že se uvidí. Ty dopadly extrémně dobře, z nějakých sto šedesáti dětí, jestli jsem byl třetí, tak si myslím, že to znamenalo minimálně to, že něco na mě může bejt. Tam už se nějak ani neuvažovalo nad tím, že bych nešel. Já jsem rozhodně šel na gymnázium jako matematik v podstatě. Měl jsem velmi dobré známky, výsledky v matematice, v páté třídě jsem řešil Pythagoriády jako okresní vítěz, a potom na tom gymnáziu to nějakým způsobem nefungovalo. Měl jsem paní učitelku, která, nechci říct, že by byla nějakým způsobem proti mně, ale nějak jsme si nesedli. Potom v té sekundě, tercii, tak jsem najednou začal dostávat špatné známky, přestával jsem si v té matematice věřit. Nevím, jestli to znáš, ty počítáš také velmi dobře, pokud člověk přestane věřit tomu, co počítá, tak prostě přestane být v té matematice úspěšný. Tam se to pojilo jedno s druhým. A tenkrát nastal ten moment, že jsem se tam nevědomě, nebo podvědomě, nebo jak to říct, začal spíš věnovat tomu verbálnímu, začal jsem i do těch knížek pronikat o hodně víc, začal jsem se realizovat i tam. Tam se nějakým způsobem zadělávalo na to, že potom na tom gymnáziu později jsem začal psát poměrně pěkné slohy, začal jsem číst i tituly, které asi děti běžně nečetly, a tam jsem si vybudoval nějaký vztah k tomu psanému jazyku.

Tím, že jsi nejen potkal tuhle paní učitelku matikářku, která tě trošku srazila, ale i dobré učitelky, třeba vím, že paní češtinářku – zkus nám povědět, jak tě tahle paní ovlivnila, jak ti pomohla.

Já jsem byl v podstatě v rámci té češtiny, v kontextu všech těch ohromně chytrých dětí, výběrová třída, velmi průměrný češtinář ze začátku. Čeština nejsou jenom slohy a literatura, což bylo to, co mě bavilo, ale byla to mluvnice. Já jsem sice dokázal nějakým způsobem, když jsem měl načteno, třeba diktáty jsem psal velmi, řekl bych, dobře, ale pokud šlo o nějaké rozbory, pokud šlo o to, že jsme měli určovat nejrůznější rody, pády a podobně, tak to mě až tak nebavilo a nešlo. Já jsem v tom byl velmi intuitivní. A já potom naštěstí ty češtinářky měl za A soudné, a za B dobré.

Co to znamená dobré?

Já třeba rád vzpomínám na paní učitelku, která nás od prváku měla na češtinu, ale díky tomu, že její záběr byl velmi široký, velmi intenzivní, já jsem jí to sám neřekl, ale spoustu z těch knížek, které nám doporučovala, mimoděk utrousila, že to je zajímavé, jsem si skutečně přečetl, a to pro mě bylo to důležité. To znamená potřeboval jsem lidi, kteří mě nenásilně inspirují, abych na to mohl jakoby navazovat. A takové to „tohle se nauč, tohle je nutný“, to moc nefungovalo. V kontextu s tou pozorností, jak říkám, mě to vedlo k tomu, že jsem spíše to gymnázium prokoukal z okna.

A jakým způsobem ti učitelé respektovali to tvoje sluchové postižení?

Myslím, že tenkrát na tom gymnáziu respektovali to, že není v mých silách si to všechno zapsat. Potažmo snahu o nějakou úpravu. Úprava, v mém pohledu takové prokletí českého školství, možná ještě doteď, tak na to by mě opravdu vymáchal každý. To znamená měl jsem umožněno, pak už téměř samozřejmě, že jsem nemusel nutně mít všechno napsané, opravdu jsem mohl, dokud jsem byl s to, tak poslouchat. Pokud jsem koukal z okna, tak mě nikdo moc neprudil. A pokud bylo potřeba více času při písemné práci nebo podobně, tak jsem ho dostal. Ale že by se mnou někdo probíral individuálně strategie jak a co, speciální pedagog tenkrát ve školách standardně nebyl, takže jsem tím nějak proplouval, probojovával se, jak to šlo.

Co by ti tehdy v době tvého studia na gymnáziu pomohlo?

Asi určitě by mi pomohlo, kdybych mohl občas vypnout. Kdybych nemusel bezúčelně sedět v lavici, možná, co mě tak napadá, kdyby mi některý z učitelů třeba podstrčil pod ruku nějaké čtení, abych si třeba četl o tom tématu něco záživného, abych nemusel nutně sledovat výklad. Nebo kdybych se mohl jít třeba projít ven, nebo něco takového, ale chápu, že není úplně jednoduché to technicky zvládnout. Ale sám za sebe určitě kdyby v hodině, přeženu, z fyziky, při nějakém tématu, mi ten učitel podstrčil nějaké čtení s tím, že tento fyzik něco takové udělal, bylo by to psané nějakou čtivou formou, třeba i životopisně, já bych si o tom víceméně četl, v klidu bych si to abstrahoval, a pak bych třeba sám měl větší chuť to nějakým způsobem pobrat. To mě třeba napadá jako podnět pro učitele, ale zároveň chci říct v kontextu té podrobnosti, že jestli máte na druhém stupni základní školy pětkrát třídu šest hodin vyučovacích, z toho jsou nějaké výchovy, dobře, ale takových dvacet hodin je řekněme tvrdých v tom, že tam jsou nějaká data, velice často ta výuka probíhá pořád ve stylu osvojení nějakých tvrdých dat ve formě frontální výuky, zápisů a dalších věcí, samozřejmě ne vždycky je to únosné a možné zvládnout pozornostně a vlastně i fyzicky.

Co bys tedy poradil učitelům, kteří mají ve třídách dítě se sluchovým postižením, jakou formu podpory můžou poskytnout, aby byla co nejvíc efektivní?

Já tenkrát opravdu ocenil, byl jsem v módu „dejte mi všichni pokoj“, ale jelikož jsem byl hodně orientovaný na to čtené slovo, tak si myslím, že cesta byla tudy.

Co to znamená, že jsi byl v módu „dejte mi všichni pokoj?“

Bylo to strašně náročné, strašně únavné, fakt chodil jsem ze školy ztrhaný jak pes. Pro mě bylo mnohem jednodušší běhat šest hodin venku než sedět šest hodin v lavici, opravdu fyzicky. Teď ještě do toho máte to tělo, které je neuvolněné, má ty spastické náběhy. Možná mě ještě napadá teď, jak o tom mluvíme, v kontextu motorickém a jiném nějaký odpočinek v té hodině, moci se někde natáhnout, protáhnout, to by taky bylo fajn. Ale jak je to prakticky umožnitelné, že na prvním stupni bývají ve třídách třeba nějaké odpočinkové zóny, to si myslím, že by tenkrát taky nebylo špatné. Ale pro mě by asi bylo nejlepší moci být mimo třídu, ztratit se všem z očí, protože někdy člověk musí to tělo držet nějak, i když by se nejradši svezl pod lavici, a musí, nebo já jsem musel, poslouchat, udržet postoj a psát. To znamená všechny tyto tři věci pro mě byly strašně náročné.

Tak pojďme se časem přesunout na vysokou školu. Ty jsi si vybral češtinu a speciální pedagogiku.

Už tenkrát jsem to měl asi tak, že pokud bych se věnoval na té vysoké škole učení, tak bych se spíš raději etabloval jako češtinář potažmo učitel jiných předmětů než typologicky speciální pedagog, protože já vlastně sám pro sebe jsem speciálně pedagogický případ, a postrádal jsem takovou fascinaci spousty vystudovaných speciálních pedagožek, jako jsi třeba ty, k těm zvláštním tvorečkům s tím postižením. Tak tato fascinace mi chyběla a spíš jsem byl fascinován tím jazykem, tím, co všechno dovede, co všechno je možné sdělit, jakým způsobem, ať už psaným, nebo mluveným jazykem.


Mě by zajímalo, Honzo, jak jsi to měl na gymplu s holkama? Protože to je doba, kdy se začínáme rozhlížet, komu se líbíme, kdo se líbí nám. Tak jak to bylo u tebe?

Tak mně se líbila spousta lidí, neměl jsem pocit, že bych se líbil já tomu samému počtu lidí. Metodou pokus-omyl jsem se samozřejmě zkoušel prosadit, dá-li se to takto říct, vzpomínám si, že jeden z častých blbých vtipů na moji adresu bylo, občas to tam zaznělo, mám to tam někde hluboko zasuté, že na Honzu přece čeká nějaká hodná, postižená holka. To mě nějakým způsobem hrozně mrzelo.


Jako od spolužáků?

Od spolužáků. A jednak pořád vycházím z toho, že jsem žádné postižené holky neznal, takže jsem ani neměl moc na výběr, ale, což jsem musel brát za vděk, holky tam takhle postižené nebyly. Co se týče navazování těch vztahů, tak velmi pomalu, pozvolna jsem musel rozpouštět ten komunikační blok, opravdu jsem se bál mluvit, bál jsem se být přirozený, uvolněný. A jakmile jsem si uvědomil, že cesta k sympatiím nemusí vést přes silácká gesta a nějaké zaručené návody, tak už to začalo nějakým způsobem fungovat. A ta cesta k přirozenosti trvá do dneška, to znamená pořád se člověk nějak vrací do toho, že si osvojuje nějaké postupy, ať už v rámci vztahů s ostatními, nebo ve třídě. A nakonec, pokud člověk začíná mít pocit, že něco ztrácí, nebo že mu něco nefunguje, tak zase pomáhá návrat k sobě samotnému a k té přirozenosti a většinou se to zase srovná.


Pro mě na počátku toho tvého příběhu s dobrým koncem –

Ještě neskončil.

– je tvoje maminka, která pro tebe hodně udělala, která nevzdala některé věci a hodně bojovala. Zkus nám přiblížit, co všechno má maminka za sebou, co jste spolu udělali, co pro tebe maminka udělala.

Já ještě musím říct, že jsem měl nejen mámu, ale že v té rodině byl i funkční táta, který se mnou dělal hodně neviditelné práce právě na tom rozhýbání toho těla. Spoustukrát jsme byli v bazénu, v sauně, naučil mě běhat na lyžích. Plavání ne, plavání je trošku peklo, protože tam je potřeba se uvolnit komplexně, a silou sice uplavu dva bazény, ale víc už nedám silou. Ale táta tam byl po té fyzické stránce, ten mi dal do toho pohybu hrozně moc, dodneška vlastně nejsem úplně marnej ani v tom sportu. 

S partou u baráku jsme hráli fotbal a hokej a dodneška, když je to potřeba někde sociálně, tak jsem schopný zahrát i tyhle hry velmi dobře. A zpátky k té mamince, to se asi nedá vyčíslit, vyjádřit, prostě z její strany byla extrémní podpora. Možná časem až příliš velká, pak v dospělosti, nebo v počínající dospělosti, což pak souviselo s tím mým opuštěním domova, i když jsem se tam rád vracel, tak pár let trvalo, než máma pochopila, že to není nějaký nevděk nebo něco takového. Že to byly přirozené mimikry, abych vůbec mohl dále fungovat a dál se rozvíjet. Ještě chci říct, že u té mámy po té stránce mluveného jazyka pomohlo, že skvěle artikulovala, opravdu si dala záležet, abych na ní viděl, pokud s ní mluvím, pokud mluví se mnou. Velice často mi četla a také se u nás doma zpívalo. Pokud se vrátím třeba k tomu, že sám se snažím o nějakou autorskou poezii, tak velice často, pokud se mi povede v básnickém textu něco, co je nějaká harmonie, nějaká melodie nebo soulad, tak jsem zkoušel zpětně analyzovat, kam až to vede, kde se to mohlo vzít, protože samozřejmě nemám hudební sluch, není to postižitelné po stránce, řekněme, hudební vědy. Ale úplně prazáklad nějaké melodie, nějaké harmonie, je v té písni, to znamená klasické lidové písně, které ve mně dodneška občas rezonují. Občas mi v hlavě proběhnou nějaké nápěvy těch lidových písní. Mám pocit, že určitá ozvěna toho se tak promítá i v té básnické práci. To znamená, pokud maminky sluchově postižených dětí dětem zpívají, tak si myslím, že to není špatně, naopak. A dokonce musím říct, že mě hrozně potěšilo, že své dva syny jsem uspával zpěvem, a kdybych přemýšlel o tom, jak moc to je harmonické a melodické, tak by asi řvali celou noc. To znamená na uspávání fungoval i můj hlas. Taková malá, příjemná zpětná vazba je, když můj osmiletý syn rád a často zpívá, a pokud mi někdo řekne, že zpívá hezky a čistě, tak mě to velmi potěší.

Ty působíš na velké škole, máš množství kolegů. Co bys poradil učitelům, mezi které přijde nový kolega se sluchovým postižením?

Zcela určitě bych jim chtěl říct, aby se ho nebáli a aby zkusili zjistit, kdy a za jakých okolností jim porozumí. Mnozí mí kolegové už teď vědí, že o přestávce na chodbě, když je šrumec, že opravdu nestačí na mě něco zavolat zezadu. To znamená, že mě musí doběhnout, musím na ně vidět, musím jim opravdu skutečně odkývat, že jim rozumím, nejen aby se neřeklo, ale abych jim třeba I zopakoval, co po mně chtějí, pokud jde o něco důležitého. A pak si myslím, že není nejmenší problém. Zároveň si myslím, že spousta přeřeknutí a nedorozumění, která se stanou a souvisí s tím, je tak úsměvných, že budou mít spoustu historek pro své přátele, takže určitě ho můžou brát jako oživení pedagogického sboru.

Honzo, moc děkuji, že jsi se přišel podělit o svůj příběh, měj se moc hezky.

Já děkuju za pozvání a přeji tvému podcastu hodně štěstí.

Nejen tento podcast, ale i další najdete na Facebooku a na webové stránce. Marta Kozdas se s vámi loučí a přeje krásný den.

vytisknout článek

Mohlo by Vás zajímat

Dítě se závažnou zdravotní diagnózou
Závažná diagnóza je pro všechny, kterých se týká, bezesporu traumatizující záležitost. Celá rodina vynakládá maximální úsilí k tomu, aby se s nastalou situací vyrovnala, a zaslouží si vaši plnou podporu a empatii. Tady je pár zásad a tipů, jak na to.
Byla jsem zasněná holka, co nosila domů dvojky nebo trojky. Že mám ADHD, to jsem se dozvěděla v 25 letech
Nakoukněte s námi do světa zasněné holky, která až v pětadvaceti letech zjistila, že má ADHD. Její upřímná zpověď odhaluje, jak se dá s poruchou pozornosti pracovat a studovat vysokou školu.
Dítě s ADHD a motivace k učení
S ADHD u dětí se dá velmi efektivně pracovat a správná motivace dokáže divy. Zařaďte do výuky speciální hry pro děti s ADHD odměňování a pozitivní zpětnou vazbu a pozorujte změny. Přečtěte si i o dalších způsobech motivace k učení.
Potřebujete poradit?
Napište nám.