Jak vést žáky k odpovědnosti? Zkuste slovní hodnocení a dobrovolné úkoly

Vzdělávací program „Začít spolu“ nabízí prostor, ve kterém se děti učí samostatně myslet. Chyba je zde přirozenou součástí procesu učení stejně jako zodpovědnost za sebe sama a svoji práci.

S vedením školy se domluvila, že nebude na začátku známkovat a děti budou dostávat jen slovní hodnocení. „Po třetí třídě plánuji postupné přidání známek, podle předem stanovených kritérií a pravidel. Stále ale počítám se slovním hodnocením,“ říká Kateřina.

Proč zvolit slovní hodnocení?

Slovní hodnocení podle ní dobře zahrne i důležité kompetence, které se běžně neznámkují. Ať už se jedná o schopnost komunikovat, spolupracovat nebo například kriticky vyhodnotit své znalosti, posoudit vlastní práci a umět si říct o pomoc. 

Kateřina zkoušela dát rodičům prvňáčků na třídní schůzce dotazník, ve kterém se ptala, co by chtěli, aby jejich dítě umělo na konci prvního stupně základní školy, a jaké by ho chtěli mít. Většina odpovědí se vztahovala právě k těm věcem, které se známkovat nedají. Paradoxně jsou to ale právě rodiče, kteří známky často vyžadují a z neznámkování mají obavy. Podobný dotazník, který využila Kateřina, může nicméně učitelům dobře sloužit jako odrazový můstek k podobné komunikaci o alternativním hodnocení.

Chyba není trestná

Učení je podle Kateřiny procesem, během kterého se chyby přirozeně vyskytují, a neměly by být proto trestány špatnou známkou. Pro mnohé děti je to zbytečně stresující a od dalšího vzdělávání je to snadno odradí. Známkování by mělo přijít až v okamžiku, kdy je látka probraná a procvičená a žáci by ji měli dobře ovládat. 

Známkování může být demotivující i pro jedničkáře, kteří učivo zvládají bez problémů. Jedničky je paradoxně mohou zbrzdit, protože nemají důvod se víc snažit, i když by to jejich schopnosti dovolovaly. Pro Kateřinu je v hodnocení proto zásadní, jak si děti stojí vůči svým možnostem a jaký udělaly pokrok. Ze stejného důvodu klade také důraz na to, aby se žáci naučili kriticky posoudit vlastní práci. 

Známkám se v českých školách lze ale jen těžko vyhnout – už i kvůli přijímacím zkouškám na víceletá gymnázia. V případě známek Kateřina považuje za důležité, aby děti alespoň přesně věděly, co se bude hodnotit. 

Nároky na hodnotícího učitele

Slovní hodnocení je nicméně pro učitele pracnější než psaní známek. Kateřina si ale díky dobrým podkladům, které si průběžně dělá, na náročnost nestěžuje. „Během vyučování si zapisuji, co které dítě zvládne. Hodnocení se mi pak píše snadno, protože mám dostatek podkladů. Zahrnuji do něj jen důležité věci a jsem co nejvíc konkrétní,” říká Kateřina. Písemné hodnocení si děti domů odnášejí pravidelně každý měsíc, obsahuje hlavně informace o tom, co žák již zvládl a na čem by měl ještě pracovat, případně co více procvičovat. Hodnocení se ale věnuje všem oblastem včetně sociálních a komunikačních dovedností nebo práce ve skupině. Zpětnou vazbu děti v její třídě ovšem dostávají každý den –  od paní učitelky, od svých spolužáků a sebe samých. 

Sebehodnocení u dětí

U pravidelných měsíčních reportů je důležitá i sebereflexe žáků. „Pouštím dětem fotky z hodin a aktivit v uplynulém měsíci, aby si připomněly, co všechno jsme dělali, a ony mohly dobře zpracovat své postřehy,” popisuje Kateřina. Ve svém sebehodnocení pak děti například píšou, co se jim v uplynulém měsíci líbilo a co se dokázaly naučit. K jejich reflexi následně Kateřina doplní svou zpětnou vazbu.

Sebehodnocení je již od první třídy také každodenní součástí všech činností ve třídě. Po dokončení práce v centrech aktivit si děti v kroužku odpovídají na otázku: „Co se nám dařilo?“ Poté se každý ještě musí zamyslet nad tím, co on/ona sám/sama udělal/a, že se konkrétní činnost povedla. Ostatní spolužáci i Kateřina se mohou přidat se svými postřehy. 

Kritický pohled na vlastní práci by dětem měl umožnit včas poznat, že potřebují podporu. „Od první třídy je učím, aby si uměly říct o pomoc, když mají pocit, že jim něco nejde,” říká Kateřina. Chybovat je prý v procesu učení přirozené, jen je třeba zhodnotit, zda je to v rámci normálu, nebo je potřeba nějak zvýšit aktivitu. „Domluvíme se například, že by bylo dobré danou věc trénovat doma. Pokud ale dítě práci navíc nepřinese, neřeším to. Odpovědnost za splnění dohody nechávám na nich,” vysvětluje odbornice.

Důležitou součástí procesu (sebe)hodnocení jsou také tripartity, kterých se na konci prvního a třetího čtvrtletí účastní rodič, žák a učitel. Dítě během nich prezentuje a hodnotí svou práci. Závěrem vznikne záznam setkání, jehož součástí je také plán zlepšení, který si s pomocí pedagoga vytváří žák. Plán obsahuje konkrétní kroky, které povedou ke zdokonalení. Záznam z tripartity podepisuje učitel, dítě i rodič. Kateřina následně dokument zahrne do čtvrtletního hodnocení a v pololetí se k němu vrátí a posoudí, jak se jej daří plnit. Plán, který vytvoří v pololetí, vyhodnocuje ve 3. čtvrtletí. A ten z jarních tripartit pak na konci roku na vysvědčení.

Hodnocení spolužáků

Ve třídě Kateřiny Vrtiškové děti nezískávají zpětnou vazbu jen od své učitelky, ale také od spolužáků. Naučit se objektivně hodnotit ostatní, není ovšem jednoduchý úkol. K práci, kterou si mají vzájemně okomentovat, dostávají děti kritéria, podle kterých ji vypracovávají a která pak ostatním usnadňují hodnocení. Pokud se například jedná o prezentaci knihy, je jasně určeno, co má obsahovat (například: autora, ilustrátora, děti se mají také vyjádřit k tomu, co je v příběhu rozesmálo, vystrašilo, nebo například pracovat více s postavou). Současně jsou dána kritéria k tomu, jak má být kniha ve třídě představena – srozumitelně, spisovnou mluvou, dostatečně hlasitým přednesem a podobně. Děti si pak kritéria přirozeně přivlastňují při dalších aktivitách. Když například připravují plakáty a vzájemně si je ukazují, přicházejí samy na to, že se jim některé čtou lépe a proč.

Dobrovolné úkoly

„Vnitřní motivace jde ruku v ruce s vlastní odpovědností,” věří Kateřina. Dalším krokem k posílení vnitřní motivace žáků jsou tedy i dobrovolné domácí úkoly. Pokud jsou děti schopny kriticky zhodnotit, co jim jde dobře a v čem jsou slabší, pak by měly umět vyhodnotit, zda a na čem potřebují ještě zapracovat. „Dávat všem dětem na doma stejný úkol, mi nedává smysl. Dítě samo dobře pozná, že je v něčem pomalejší,” říká Kateřina. 

Když v hodině probírají těžší učivo, má připravené aktivity na jeho procvičení. Jejich splnění ale nehlídá a nechá děti, aby zhodnotily, zda úkol potřebují a vypracovanou práci jí přinesly ke kontrole. Případné opomenutí neřeší ani u dětí, se kterými se dohodne, že je potřeba, aby doma něco individuálně cvičily. „Úkol vypracovávají především pro sebe, a ne pro učitele, proto odpovědnost za jeho splnění nechávám na nich,” říká Kateřina. Zásadní je, aby děti rozuměly tomu, proč ho mají dělat, a dával jim smysl. Pak většinou ani nemají problém s jeho zpracováním. Musí mít také dostatek prostoru na jeho splnění, proto úkol nikdy nezadává na druhý den. 

Práci na doma pro celou třídu Kateřina zadává jen tehdy, pokud něco ve škole nestihnou udělat, ale v následující hodině s danou věcí plánuje dál pracovat. Zadává také praktické úkoly. Když ve škole během výuky narazí na nějaké zajímavé téma, může ho zájemce rovněž doma zpracovat a pak všem představit.

Žáci musí víc přemýšlet

Když Kateřina tento systém chtěla zavést u výše zmíněných čtvrťáků, které přebírala, narazila hlavně na odpor rodičů. Nakonec se dohodli, že úkoly děti dostávat budou. Kateřina nicméně ani v téhle třídě nekontrolovala, zda jí je přinesly všechny zpět. 

Mohlo by se zdát, že na děti s novou učitelkou čekalo ve škole méně práce – známky přestaly být stěžejní, nikdo netrval na vypracování úkolů. Komentář jedné žačky na konci roku nicméně prý vyzněl jinak. Pátou třídu vyhodnotila jako velmi náročnou, protože „museli prý pořád myslet“. 

Načítání obrázků...