Jak podpořit traumatizované děti? Inspiraci nabízí Norsko, Island i USA

Každá země a školství má svá specifika, všude je ale třeba podporovat děti tak, aby mohly dosáhnout maxima rozvoje svého potenciálu. O to spíše, pokud prošly traumaty nebo potřebují individuální pomoc. Pro hledání inspirace je dobré rozhlédnout se i mimo Českou republiku. To se poštěstilo Kláře Laurenčíkové z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), která absolvovala stáž v USA, na Islandu a v Norsku. Jaké strategie a nápady ji nejvíce zaujaly?

Klára Laurenčíková: stáž v Los Angeles. Zdroj: Archív Kláry Laurenčíkové.

Vyjela jste například sbírat nápady a zkušenosti do USA – na co jste se zaměřila?

Společně se zástupci některých nadací a neziskovek (například Učitel naživo, Nadační fond Avast, Nadace České spořitelny), které se snaží zlepšovat vzdělávání v Česku, jsme asi před rokem vyrazili do USA, konkrétně do Los Angeles (dále pouze LA). Setkali jsme se tam s lidmi z velmi zajímavé iniciativy, která se snaží měnit tamní školství, a má velmi zajímavé výsledky.

Jde o to, že se spojili experti na vzdělávání s lidmi z radnice a z byznysu, popsali problémy, kterým školy v LA čelí, a nastavili plán, jak to společně zlepšit. Dohromady zástupci škol a zdravotně sociálních služeb v regionu pak nastavili společný strategický plán a postupovali metodou tzv. „Collective Impact“ – spolupráce všech klíčových aktérů na zlepšení situace.

Jaké problémy vůbec školy v Los Angeles trápí?

Iniciativa definovala hned několik zásadních problémů, kterým bylo třeba věnovat pozornost. Problémem číslo jedna byly četné předčasné odchody ze vzdělávání. Dalším zásadním tématem pak bylo dětské duševní zdraví – problémy se šikanou, drogové závislosti a agresivita mezi dětmi na školách. Velká část těchto problémů přímo souvisela s chudobou a bezdomovectvím mnoha rodin s dětmi. Sociální nůžky jsou v Kalifornii opravdu otevřené doširoka. 

Jaká řešení tedy iniciativa v LA realizovala?

Podařilo se propojit zástupce zdravotnictví, školství a sociálního systému a vznikl finanční fond, z něhož se hradí potřebné intervence tak, aby bylo možné rodinám pomáhat adresně a pružně. Jde o podporu v bydlení, zajištění sociálních služeb i psychologickou pomoc. Tento koordinovaný přístup umožnil, že se mnoho dětí opravdu stabilizovalo. Rodiny s dětmi už nebydlí ve stanu na ulici, klesla četnost domácího násilí. Snížila se míra předčasného opouštění škol, ubylo šikany, záškoláctví i problémů s drogami a násilím mezi dětmi. Ve školách se nastavil systém psychosociální podpory, zlepšila se multidisciplinární spolupráce. Učitelé spolupracují s odborníky ze sociálních i zdravotních služeb a výsledky jsou skvělé.

Byli jste se podívat i v nějaké škole?

Ano, navštívili jsme hned několik inspirativních škol. Například v Silicon Valley, kde na jedné straně sídlí mnoho špičkových  technologických firem a žijí zde dobře situované rodiny a na straně druhé zde najdete i poměrně mnoho chudých přistěhovaleckých rodin z různých kultur. Škola, kterou jsme zde navštívili, vzdělávala převážně děti pocházející z různých kultur a z velmi složitého prostředí. Řada z nich migrovala sama bez rodičů, prošly těžkými traumaty, zažily násilí.  

Ve vedení školy je na pozici ředitele člověk, původní profesí psycholog a kouč, který pochopil, že nejprve musí vybudovat bezpečné prostředí a posílit socio-emocionální dovednosti dětí, aby bylo následně  možné rozvíjet jejich akademické znalosti a dovednosti. Celý koncept svého leadershipu postavil na definování klíčových hodnot kultury školy, na týmové spolupráci, respektujícím přístupu a na růstovém myšlení, které hledá cesty a příležitosti a věří v potenciál každého dítěte. 

Jak to tam konkrétně vypadá?

Významnou součástí práce učitelů je pravidelná reflexe jejich práce, týmové plánování a sdílení osvědčených metod a nástrojů. Na prvním místě je zájem o individuální potřeby každého dítěte, snaha najít dobrý způsob, jak jej rozvíjet a podporovat v kontextu toho, z jakého prostředí přichází a jaké má specifické zájmy a nadání/talent.  

Cíleně se rozvíjí psychosociální kompetence dětí. Děti se učí vyjadřovat své pocity bezpečným, nezraňujícím způsobem, spolupracovat a pomáhat si. Jsou hlavním a aktivním hybatelem procesu vlastního učení. Učí se svůj seberozvoj plánovat a vyhodnocovat. Učitel je v roli průvodce.  Vedení školy se stará o potřeby svých zaměstnanců, podporuje jejich profesní rozvoj a celkovou pohodu. Ředitel má pak partnera a oporu ve zřizovateli školy. 

Je potřeba zmínit, že pro řadu dětí je tato škola často jediným stabilním místem v jejich životě. Díky cílené péči o jejich duševní zdraví a celkovou pohodu se významně zlepšují i jejich akademické výsledky a vztahy s okolím.  

A co bylo cílem vaší cesty na Island?

Na Island jsme se vypravili díky projektu organizace AISIS – jako zástupci  různých vzdělávacích organizací a škol. Zajímala nás praxe místních škol, které jsou velmi oceňovány za svůj inkluzivní přístup  a kvalitu pedagogické práce. Setkali jsme se s řediteli, učiteli, zástupci univerzit, ale i třeba s  úřednicemi ze školského odboru radnice v Reykjavíku. Na Islandu totiž nedávno dokončili přípravu vzdělávací strategie 2030, která je velmi inspirativní.

V čem?

Zejména ve své jednoduchosti a srozumitelnosti. Ve vazbě na hodnoty a reálný život. Fascinující byl i proces celé její formulace. Na tvorbě koncepce se spolupodíleli všichni aktéři, jichž se vzdělávání nějakým způsobem dotýká. Ke stolu byly přizvány děti různého věku a z různého sociálního zázemí. Děti se staly plnohodnotnými partnery procesu tvorby této  strategie. Dostaly prostor vyjádřit svá přání a potřeby. Sdělit, jaké školy by si přály, a jejich názor byl zohledněn a do strategie zapracován. Stejně byli zapojeni i rodiče. Do tvorby strategie se samozřejmě zapojili i ředitelé a učitelé, rovněž také pracovníci z podpůrných služeb i z neformálního vzdělávání. A výsledek? Všichni se teď s cíli strategie identifikují a mají chuť pomáhat s její implementací. Všude, kam jsme přišli, nám cíle strategie představovali a byli pyšní, že ji teď společně mohou naplňovat. Island vzděláváním žije.

Zdroj: Archív Kláry Laurenčíkové.


O jaké priority tedy Islanďané teď svoji vzdělávací politiku opírají?

Jde o rozvoj kritického myšlení a kreativity, well-being, mediální gramotnost, péči o planetu a sociální kohezi. Jde o pět až šest jednoduchých tezí, jež Islanďanům dávají smyl a na nichž se všichni aktéři shodli. Úředníci dokonce požádali místní popovou hvězdu, aby tyto priority zhudebnila, a z písně se stal hit. Lidé si tu písničku běžně zpívají, když jedou třeba někam autem. 

A jak se nová strategie reálně projevuje ve školách?

Ve školách je například vidět, jak se ředitelé starají o své učitele. Panuje totiž shoda na tom, že spokojení učitelé vzdělávají spokojené žáky. Proto jsou ve školách namísto sboroven jakési kavárny, v nichž mají učitelé k dispozici čaj, kávu a něco malého k zakousnutí, hraje tam příjemná hudba a bývají tu i skryté koutky, kde je úplné ticho, aby učitel mohl mezi hodinami dobít energii. Hodně se investuje do rozvoje kompetencí učitelů, do jejich profesní podpory a zlepšování pracovních podmínek. 

To znamená, že učitelé o přestávkách nedrží dozory na chodbách?

Na Islandu je to nastavené tak, že učitel učí a spousty těch činností „okolo“, jako jsou právě dozory nebo různá administrativa, není na jeho bedrech. Výborně fungují školní poradenské služby, učitel má k dispozici dobře vyškolené asistenty pedagoga, školní psychology a speciální pedagogy. Funguje týmová spolupráce, společné plánování a sdílení. Ve školách také pomáhají dobrovolníci – třeba babičky z okolí, které pravidelně do škol docházejí pomáhat s učením a trávit čas s dětmi. 

Učitelé spolu opravdu často mluví, sdílejí tipy, aktivity, materiály do hodin, navzájem si radí a pomáhají. Všímají si systematicky pokroku u jednotlivých dětí. Pokud se nějakému dítěti nedaří, řeší, proč tomu tak je. Hledají se příčiny ve škole i mimo ni. Pokud selhává nějaká metoda, pátrají po jiné, zaměřují  se na zdroje a pomáhají vyrovnávat deficity.

Co ještě má vliv na atmosféru v islandských třídách?

Počet dětí ve třídách je v podstatě stejný jako u nás, ale učitelé mají daleko větší podporu – ve třídách bývá velmi často druhý učitel nebo asistent pedagoga. Dostupný je mentoring a supervize. 

Učitelé intenzivně pracují se strukturou dne a s rituály. Podporují spolupráci dětí ve dvojicích a ve skupinách. Střídají formy a metody výuky, aby byly co nejvíce názorné a interaktivní. Využívají pohyb. Pracují s dynamikou a náladou ve skupině.  Podporují socio-emocionální učení, konstruktivní řešení konfliktů, práci s emocemi. Děti tráví přestávky venku, kde mohou volně běhat, hrát fotbal, skákat a lézt na stromy, či jen tak v klidu relaxovat. Mají prostor na volnou hru. 

Na třetí stáži jste v loňském roce byla v Norsku. Také jste navštívila nějaké školy?

V Norsku jsem strávila týden v hlavním městě Oslu na dětské psychiatrické klinice. Jedná se o zařízení, které pracuje s dětmi s vývojovým traumatem, jehož důsledkem je často velmi specifické a pro okolí nepochopitelné chování. Školy si s těmito dětmi často neumí příliš poradit a mají tendenci z určité bezradnosti přistupovat k trestání projevů dítěte, namísto pochopení příčin  a nastavení funkční podpory. 

Na děti, které ve svém vývoji zažily sérii těžkých událostí, byly týrané či zanedbávané, však rozhodně nelze nahlížet jako na děti, které mohou své chování ovládat pouhou vůlí a trestat je za to, když to nesvedou. Je nutné vzdělávat pracovníky napříč školskými i sociálními službami o vlivu deprivace či týrání v dětství na celkový psychosociální vývoj dětí a ukazovat ověřené metody práce a  formy podpory i ve školním prostředí. Takové děti mohou být kognitivně na úrovni svého reálného věku, avšak v oblasti emocí a sociálních dovedností mohou být na úrovni tříletého dítěte. Vlivem silného a dlouhodobého stresu mohou být zajaté v módu „útoč, nebo uteč“, protože jejich život se odehrával v dramatických a život ohrožujících podmínkách a bez neustálé ostražitosti by třeba ani nepřežily. 

Takové děti pak mají obtíže v soustředění, v sociální interakci s vrstevníky i s dospělými, neadekvátně reagují na podněty z okolí. Je pro ně charakteristická vyšší impulzivita nebo naopak odpojení, mají potíže v seberegulaci, snadno se unaví. Systém běžného domlouvání jim však nepomáhá a už vůbec ne trestání a další odmítání.

Jak se dítě vlastně na takovém místě v Oslu ocitne?

Na kliniku děti nastupují na základě doporučení dětského psychiatra. Jedná se o děti, u kterých nebyla úspěšná ambulantní péče. Celá klinika je příjemné a hezké místo. Blízko přírody, ale zároveň 10 minut busem od centra města. Než sem dítě nastoupí, je seznámeno s personálem. Je mu detailně představen program a struktura dne. Může si zařízení prohlédnout, na cokoliv se zeptat. Všechno působí útulným a domácím dojmem, personál nosí civilní oblečení a intenzivně od počátku pracuje na kvalitě kontaktu s dítětem a jeho rodinou. Ve většině případů odsud děti na noc odjíždějí domů, ale pokud bydlí daleko nebo to situace v rodině neumožňuje, mohou zde zůstat přes noc. Někdy v centru dokonce zůstává celá rodina  a místo je tomu přizpůsobené. 

Kdo v centru s dětmi pracuje?

Na místě je tým psychologů, kteří mají výcvik v terapii vývojového traumatu. Tento tým školí a metodicky podporuje ostatní personál v zařízení. Dopoledne jsou děti ve škole a věnují se jim učitelé, odpoledne pak sociální pracovníci a terapeuti. Důležitá je předvídatelná struktura, rituály, pravidelné přestávky na vybití energie pohybem, sportem či naopak prostor pro zklidnění. Důraz je kladen na práci s tělem, s antistresovými pomůckami pro uvolňování napětí. A za nejvíce léčivý a všemi podporovaný je považován vřelý a bezpečný vztah. Přesně to, čeho se většině těchto dětí nedostávalo a co je zároveň podmínkou zdravého psychosociálního vývoje, budoucího školního úspěchu apod. Děti zde nabývají postupně důvěry ve svět a v sebe sama, získávají socio-emocionální dovednosti, které běžné děti získají ve své rodině. 

V čem bychom se v Norsku mohli přiučit?

Chtěli bychom toto know-how a způsob práce systematicky předávat i zde v Čechách pracovníkům, kteří přicházejí s dětmi do kontaktu. Podporovat multidisciplinární spolupráci a ukazovat osvědčené techniky na podporu dětského duševního zdraví. Veškeré informace o chystaných akcích, videa z proběhlých seminářů a přednášek pro učitele i konkrétní inspirace na užitečné pomůcky najdete na našem Facebooku a webu.

Plánuje se přenos některých zkušeností do Česka?

Ano, v rámci probíhající reformy systému péče o duševní zdraví v Česku cítíme velký potenciál pro to, aby se díky spolupráci ministerstva školství, zdravotnictví a práce a sociálních věcí podařilo lépe nastartovat mezioborovou spolupráci. Je nutné vytvořit funkční systém včasné identifikace dětí v psychosociální zátěži, nastavit systém koordinované intervence, podporovat rozvoj komunitních služeb a socio-emocionální výchovu dětí od mateřských po základní a střední školy. Důležitým tématem je rovněž péče o duševní zdraví učitelů a napojení škol na návazné zdravotně-sociální služby.

Pro zájemce o podrobnější studium – ke stažení:

Základní dokumenty ke vzdělávání – Ministerstvo školství, vědy a kultury – Island 

Bílá kniha o reformě vzdělávání z roku 2015 – Island

vytisknout článek

Mohlo by Vás zajímat

Dítě se závažnou zdravotní diagnózou
Závažná diagnóza je pro všechny, kterých se týká, bezesporu traumatizující záležitost. Celá rodina vynakládá maximální úsilí k tomu, aby se s nastalou situací vyrovnala, a zaslouží si vaši plnou podporu a empatii. Tady je pár zásad a tipů, jak na to.
Byla jsem zasněná holka, co nosila domů dvojky nebo trojky. Že mám ADHD, to jsem se dozvěděla v 25 letech
Nakoukněte s námi do světa zasněné holky, která až v pětadvaceti letech zjistila, že má ADHD. Její upřímná zpověď odhaluje, jak se dá s poruchou pozornosti pracovat a studovat vysokou školu.
Čtenářský klub
Když má školní knihovna svůj čtenářský klub, přináší to pro děti velké výhody. Nejenže se ve čtení zdokonalují, ale čtení jim pomáhá také naučit se kritickému myšlení. Přečtěte si, jak se daří čtenářskému klubu na ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze.
Potřebujete poradit?
Napište nám.