Čtenářem se dítě nerodí, čtenářem se stává čtením

Trénink čtení je zábava, když se to vezme z toho správného směru. Čtenářská dílna, společné i samostatné čtení a pohyb čtenářů – takový je recept základní školy v Děčíně. Zkusíte to taky?

Stížnosti, že děti v posledních letech málo čtou, se dají zaslechnout na každém kroku. Samozřejmě, o jejich pozornost se dnes knihy dělí s mnoha dalšími lákadly. Pokud si ale děti zvyknou sahat po knize pravidelně, je velká pravděpodobnost, že jim ten zvyk zůstane. Mají to lehčí, když jim pomůže škola i rodiče. 

V pátek po velké přestávce už se většina dětí vidí někde na hřišti nebo doma. Únava stoupá, soustředění klesá. A právě proto každý týden paní učitelka Monika Kocianová ve 3. B ZŠ Máchovo náměstí v Děčíně v tuto dobu zařazuje dvouhodinovou čtenářskou dílnu. 

Čtenářská dílna

Na začátek bloku se děti rozprchnou po třídě a vytahují knížky. Některé zůstávají v lavicích, další si berou polštářky a uléhají na koberec. Ve třídě se na deset minut rozléhá naprosté ticho a klid.

„Ať se vám dobře čte, udělejte si pohodlí. Já si budu taky číst,“ říká Monika Kocianová a otevírá knížku.

Po deseti minutách se děti scházejí na koberci před interaktivní tabulí, na niž učitelka promítá terč. Děti se hlásí a „zapichují šipku“ podle toho, jak dobře se jim četlo. Černovlasá Pamela zapichuje prst zhruba do poloviny vzdálenosti od středu a říká: „Mohlo se mi číst i líp, ale Nikolka se pořád vrtěla!“ Postupně přichází i několik dalších dětí a hodnotí uplynulý čas s knihou. Pak si všechny sedají do lavic a učitelka některé z nich vyvolává, aby řekly, jakému titulu se právě věnují. „Já mám knížku o kouzelném králíčkovi,“ říká jedno z děvčátek a Monika Kocianová ji usměrňuje: „Aničko, tu už jsi ale četla loni, takže to neplatí. Běž si z knihovničky vybrat jinou.“

Páteční čtení

„Ke čtenářství děti vychováváme od první třídy, na tom si jako škola zakládáme,“ říká Monika Kocianová, třídní 3. B. Děti musejí povinně přečíst alespoň dvě knihy za pololetí, ale někteří čtou i víc. Pod tabulí jsou vylepené papíry s vytisknutými hromádkami knih, které si děti vybarvují – za každou přečtenou knihu jedna vybarvená. Některé hromádky už jsou barevné více než z poloviny, a to je teprve listopad.

„Každý pátek pak děláme čtenářskou dílnu, kdy si děti buď do školy knihu přinesou, nebo si tu nějakou půjčí. Nedá se tak úplně spoléhat na to, že každému dítěti jeho rodiče něco na čtení seženou. Proto tu mají knihovničku, kam i já sama nosím knihy, které mi někdo dá nebo které koupím,“ popisuje Monika Kocianová, jak to u nich ve třídě funguje. 

Čtenářská dílna pokračuje společnou prací. „Děti, minule jsem vám představila tři knihy. Co měly společného?“ „Byly v nich lišky,“ volají děti o překot a vzpomínají na názvy děl. Paní učitelka už má pro ně ale nový úkol: mají říct, jestli se v knize, kterou mají právě rozečtenou, také vyskytuje nějaké zvířátko, a zda je „normální“, nebo kouzelné. Les rukou je nahoře, skoro každý se chce podělit. Následuje další klidný blok s knížkou, kdy má paní učitelka prostor, aby si mohla sednout k jedné slabší dívence. Pak začíná přestávka, během níž si děti navzájem ukazují zajímavosti ze svých knížek, kluci hrají fotbal, třída po nabité hodině odpočívá. 

Četba v pohybu

Po zvonění se třída znovu schází na koberci, tentokrát se děti všelijak proplétají a míjejí, dokud na učitelčino „stop!“ nevytvoří dvojice s nejbližším sousedem. Monika Kocianová vytahuje laminované kartičky s otázkami (otázky najdete ke stažení v příloze) a děti losují: „Jakou situaci ze své knížky bych chtěl zažít?“ Povídají si ve dvojici, potom na vyzvání představují třídě, co říkal jejich kolega. Následují další otázky, děti s nadšením pobíhají po koberci a sdílejí spolu, co se v knize dočetly. 

V další části hodiny pak paní učitelka Kocianová dětem představuje další knihy, které mohou číst. Nakonec zapojuje do hodiny čtení i mluvnici. Třeťáci určují podstatná jména a slovesa, hledají je ve svých knihách, běhají je zapisovat na tabuli. Na závěr přichází opět zklidnění s knihou na koberci. Když zazvoní, mají před sebou děti poslední, odpočinkovou hodinu: výtvarnou výchovu.


Výběr knih a dyslexie

„Děti u nás číst musejí, na tom trváme,“ říká Monika Kocianová. „Máme hodiny, kdy čteme všichni společně jednu knihu, aktuálně jsou to Dobrodružství kocourka Modroočka. Tyto hodiny slouží k tomu, abych děti slyšela číst nahlas a mohli jsme dělat úkoly spojené právě s touto knihou. Každý pátek ale zařazuji dvouhodinovku, kdy volbu knihy nechávám víceméně na dětech.“

Pro děti s dyslektickými problémy volí Monika Kocianová knihy z knižní edice První čtení (Albatros Media). Výběr knih řeší individuálně, tak aby se knihy dětem s obtížemi ve čtení líbily. I děti s dyslexií se na dílny bez výjimek těší. 

Kritéria pro výběr knihy jsou spíše volná, ale titul by měl náročností odpovídat ročníku. Ve 3. třídě už by si tedy děti spíš neměly nosit například disneyovky, které jsou vlastně jen přepsanými filmy. Kniha by měla mít souvislý děj, čemuž nevyhovují jednotlivé pohádky ani například encyklopedie. „Mám tu několik kluků, které by právě spíš bavily kratší naučné texty. Podporuji je v tom, aby si je četli doma, ale na školní dílny se tento druh titulů nehodí,“ vysvětluje učitelka. 

Podpora senzitivního období

Jak jsou na tom vůbec děti se čtením mimo školu? Z některých jsou polykači písmenek, další dávají přednost jiné zábavě. Alespoň ty povinné dvě knihy za pololetí ale přečíst musejí, a k tomu vyplňují i takzvaný „čtenářský list“ – hezky graficky vyvedený list, kam uvedou údaje o knize, stručně převypráví obsah a vysvětlí, co se jim na ní líbilo nebo nelíbilo. Škola se snaží podpořit čtenářství i pravidelnými návštěvami místní knihovny, kam pak některé děti ve volném čase docházejí.

A co rodina? I ta má ve vzdělávání dětí své místo. Rodiče by měli dohlédnout na to, aby si jejich potomci plnili své „čtenářské závazky“ a skutečně se i doma četbě věnovali. Na rozdíl od široce zavedené praxe v českých školách ale Monika Kocianová nevyžaduje, aby rodiče dětem denně podepisovali, že doma nahlas čtou. „Zjistila jsem, že to nikam nevede. Pokud nějaké dítě nečte a rodičům je to jedno, nějaké podpisy na kartičce to nezmění. Snažím se na rodiče spíš působit. Vysvětluji jim, že jejich děti jsou právě teď v senzitivním období, kdy je jejich mozek nastaven na to, aby čtení opravdu dobře ovládl. Pokud to teď zanedbají, už budou mít v pozdějším životě problém to dohnat. Je to i na nich, ne jen na škole,“ krčí rameny Monika Kocianová.


Pracovní list:

Otázky do čtenářské dílny

vytisknout článek

Mohlo by Vás zajímat

Dítě se závažnou zdravotní diagnózou
Závažná diagnóza je pro všechny, kterých se týká, bezesporu traumatizující záležitost. Celá rodina vynakládá maximální úsilí k tomu, aby se s nastalou situací vyrovnala, a zaslouží si vaši plnou podporu a empatii. Tady je pár zásad a tipů, jak na to.
Byla jsem zasněná holka, co nosila domů dvojky nebo trojky. Že mám ADHD, to jsem se dozvěděla v 25 letech
Nakoukněte s námi do světa zasněné holky, která až v pětadvaceti letech zjistila, že má ADHD. Její upřímná zpověď odhaluje, jak se dá s poruchou pozornosti pracovat a studovat vysokou školu.
Čtenářský klub
Když má školní knihovna svůj čtenářský klub, přináší to pro děti velké výhody. Nejenže se ve čtení zdokonalují, ale čtení jim pomáhá také naučit se kritickému myšlení. Přečtěte si, jak se daří čtenářskému klubu na ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze.
Potřebujete poradit?
Napište nám.