Dopady tělesného postižení a dlouhodobého onemocnění na vzdělávání žáků

#3Ilustrační foto / FOTO: Freepik

Dopady tělesného postižení a dlouhodobého onemocnění na vzdělávání 

Současná doba je charakteristická širokou škálou nabídek pro vzdělávání žáků s tělesným postižením (TP) v běžných školách. Tomu napomáhá nový systém „společného vzdělávání“ s možností nastavovat řadu podpůrných opatření, řazených do jednotlivých oblastí a stupňů podpory. Východiskem k posouzení žáka s TP a závažným onemocněním se stává úroveň jeho dosažených klíčových kompetencí, aktuální zhodnocení stavu v edukačním procesu a dalších předpokladů. Psychologická, speciálně pedagogická a lékařská diagnostika a péče mají nezastupitelné místo právě v posouzení a určení specifických potřeb takto znevýhodněných žáků. Možnosti společného vzdělávání je třeba posuzovat zcela individuálně se zřetelem na druh a stupeň tělesného postižení a s tím souvisejícími nároky na eventuální zdravotní péči [1]. 

Každé tělesné postižení a závažné onemocnění ovlivňuje a narušuje žáka jak po stránce fyzické, tak i psychické. Postižení a nemoc s sebou přinášejí řadu negativních prožitků, ať se jedná o bolest, strach, obavy. Zasahuje nejen žáka samotného, ale i jeho rodinu, přátele. Tělesné postižení i vážné onemocnění postihuje žáka v celé jeho osobnosti, proto je ve škole velmi důležitý individuální přístup, který zohledňuje jeho schopnosti a potřeby. Během vzdělávání je důležité zvolit správné postupy edukace a vždy přihlédnout k aktuálnímu zdravotnímu a psychickému stavu. Je třeba si uvědomit, že nemoc postihuje žáka komplexně, ve všech jeho osobnostních složkách, a je proto nutné zvolit speciální postupy pro jeho vzdělávání [2]. 

Žáci s neurologickými projevy tvoří širokou heterogenní skupinu, do níž patří formy od mírného tělesného postižení až po stavy naprosté bezmoci (odkázané na 24hodinovou pomoc.) Postižení má vliv na celou osobnost jedince a je nutné respektovat i potíže se sebeobsluhou, problémy komunikační, sociální a obtíže s pohybem [3]. 

Tělesná postižení se dělí na vrozená a získaná (např. po úraze). Mezi nejpočetnější skupinu patří dětská mozková obrna (DMO/MO) s celou řadou specifických projevů. Především ale jde o poruchu hybnosti na základě poškození mozku v době před porodem, při porodu nebo do určité doby po něm. DMO se dělí na spastické formy (spasmus – zvýšené svalové napětí) a nespastické. Můžeme se setkat s lékařskými pojmy jako diparetická forma, hemiparetická, kvadruparetická, hypotonická či dyskinetická forma. Dle aktualizace MKN-10 v roce 2010 došlo ke změně názvosloví: místo dětská mozková obrna se používá termín mozková obrna, ale v dostupné literatuře i v lékařských zprávách se stále používá výše uvedený termín nebo jeho zkratka DMO [4].

Další skupinu řadící se k tělesnému postižení tvoří geneticky podmíněné onemocnění, které má také mnoho forem. Na počátku onemocnění nebývá postižena hybnost, pouze je snížena svalová síla. Postupem času se schopnost hybnosti snižuje, v pokročilém stadiu je žák odkázán na invalidní vozík [5]. Nemoc se zhoršuje před nástupem do školy a v pubertě. Ve většině případů se jedná o progresivní onemocnění. Vzhledem ke zhoršené funkčnosti dýchacích svalů je nutná ve škole prevence před nachlazením i před úrazy [6]. Mezi nejznámější patří např. spinální svalová atrofie (SMA), Duchennova svalová dystrofie. Dále do této skupiny patří i další poruchy CNS – např. mozkové nádory, rozštěp páteře, degenerativní onemocnění mozku, míchy aj. [7].

Nejčastější projevy uvedených diagnóz a jejich promítání do školní výuky: 

• obtíže v oblasti hrubé a jemné motoriky, v grafomotorice; 

• problematická sebeobsluha; 

• pomalé pracovní tempo, kolísání koncentrace pozornosti, výkyvy výkonů; 

• zvýšená unavitelnost – děti samy neverbalizují své potřeby, signálem únavy mohou být určité projevy v chování, zhoršení kvality písma, nesoustředěnost, nápadné kolísání podávaných výkonů, změna emočního ladění dítěte apod.; 

• obtíže typu SPU (dyslexie, dyskalkulie, dysortografie, dysgrafie aj.); 

• problematická vizuomotorická koordinace, obtíže v oblastech vizuoprostorových vztahů (problematická orientace v mapách, grafech, matematických představách); 

• nekvalitní sluchové rozlišování, sluchová analýza a syntéza; 

• problematická zraková práce (v některých případech i v důsledku centrální zrakové vady); 

• dílčí deficit kognitivních schopností; 

• formální a obsahové nedostatky v řeči, obtíže s vybavováním pojmů. 

Je třeba upozornit na to, že rozvoj základních dovedností u této skupiny žáků se opožďuje z několika příčin, jednou z nich je pomalejší zrání CNS a někdy i přímé poškození jednotlivých oblastí mozku. Je třeba si všimnout následujícího rozdílu: zdravé děti se v počátcích vývoje pohybují v prostoru, dotýkají se věcí a manipulují s nimi, tím pádem získávají množství informací např. o váze, povrchu, zvuku, tvaru, velikosti, chuti aj. a umožňuje jim to vytvářet abstrakce, poznávat vlastnosti předmětů. U dítěte s tělesným postižením tyto zkušenosti musí být zprostředkovány, předkládány, toto dítě potřebuje více času na opakování, utvrzení [8].

V současné době se ve větší míře setkáváme s chronickými nemocemi způsobenými metabolickou poruchou, sem patří diabetes typu 1 (DM 1) či cystická fibróza (CF). Mnohá opatření jsou ve školách běžně používána, jiná prozatím nemají své legislativní zakotvení (např. aplikace léků, léčebné zákroky související se zdravotním stavem žáka).  

Pro optimální a zdárný průběh inkluze je pro žáky s tělesným postižením často důležitý asistent pedagoga. 

Zdroje