Studentka s odlišným mateřským jazykem (OMJ) – příběh Aničky

Ilustrační foto / FOTO: Pixabay

Přijímací zkoušky na střední školu

Anička si ráda nechá říkat tímto českým oslovením, i když její jméno zní jinak. Kdyby ji tady měli oslovovat tím vietnamským, nikdy by nepoznala, že volají ji. Do České republiky přijela v necelých čtrnácti letech. O svém stěhování z Vietnamu do Prahy se Anička dozvěděla 2 měsíce před odjezdem, takže na přípravu jí moc času nezbývalo. Když se tak na jaře 2016 ocitla mezi svými novými spolužáky v osmé třídě, byla naprosto ztracená.

Rodiče usoudili, že bude nejlepší, aby v září znovu nastoupila do osmé třídy, a požádali o opakování ročníku. Anička byla ráda. Česky vůbec neuměla a takto aspoň získala čas, aby se mohla připravit na přijímací zkoušky na českou střední školu.

Pro žáky s OMJ jsou jednotné přijímací zkoušky na střední školy velkou výzvou. Dostat se na maturitní obory totiž znamená složit vcelku těžkou zkoušku z českého jazyka, kde se prověřuje nejen znalost gramatiky, ale i schopnost porozumět textům. Ani matematika ale není bez překážek. Spousta slovních úloh a otázky, které je třeba číst pozorně, aby žák odpověděl na správnou věc, dělají z těchto testů velkého strašáka. Často si tak i nadaní žáci s OMJ, kteří nejsou v Česku dlouho, volí jednodušší obory, ze kterých se dá dobře přejít na ty maturitní, nebo počítají s tím, že na zkoušky půjdou až za rok, až se lépe naučí česky.

Jazyková bariéra jako handicap

Ty dva roky na české základní škole se Anička cítila jako postižená. „Měla jsem pocit, že jsem němá a hluchá,“ vzpomíná Anička, která má introvertní povahu. „Bála jsem se, že když udělám chybu, budou se mi ostatní smát,“ dodává. A tak ve škole raději vůbec nemluvila a s nikým se nebavila. Její mladší bratr na tom byl lépe a dřív se rozkoukal, našel si kamarády a rozmluvil se. Ona se styděla, a tak se k ní také hůř dostávaly informace například o změnách v rozvrhu. Chvíli jí také trvalo, než pochopila, že si na tělocvik má přinést oblečení a boty. „Nevěděla jsem například, že mám mít přezuvky a že o přestávce nemůžu jít na hřiště.“ Chvíli si musela zvykat, že žáci nenosí uniformu. První den se jí podařilo pozdravit spolužačku v tílku a sukni, jako by to byla její učitelka. „Ta z toho měla ještě dlouho legraci,“ popisuje reakci spolužačky Anička. Jednou při prezentaci místo dívka řekla děvka. „Jeden spolužák se neudržel a hrozně se smál. Netušila jsem čemu. Pak se mi ale přišel omluvit,“ vzpomíná na další z mnoha trapasů.

Na svých znalostech češtiny nicméně intenzivně pracovala. Každý den se učila, dělala si didaktické testy, všechna slova, která neznala, si hledala ve slovníku. Postupně si v jazyku našla systém a logiku a pronikla do něj. Navštěvovala i kurzy češtiny pro Vietnamce, které organizovalo Integrační centrum, a doma navíc studovala se soukromou učitelkou.

Píle se Aničce vyplatila. Zvládla úspěšně složit jednotnou přijímací zkoušku na prestižní pražské gymnázium, kde se teď připravuje na maturitu.

I přes své pocity méněcennosti nevzpomíná na základní školu ve zlém. „Učitelé byli skvělí, pomáhali mi a starali se o mě. Každé úterý jsem měla extra hodinu se svou třídní a chodila jsem na hodiny organizované pro děti, které nemluvily dobře česky,“ říká. Se spolužáky se nebavila, protože se styděla. Neodpovídala jim pořádně na dotazy, a tak si jí po čase přestali všímat. „Většinou se mě zeptali, jak se mám a já jen odpověděla, že dobře. Tím to skončilo,“ popisuje.

Na základě doporučení poradenského centra dostávala lehčí testy a měla na ně více času. Směla používat slovník a měla mírnější hodnocení. A hlavně, přidělili jí asistentku pedagoga. „Neumím si představit, že bych to bez ní zvládla,“ popisuje Anička. Zpočátku hodně pracovaly s obrázky, asistentka jí vysvětlovala, co znamenají slova v zadání a neustále používaly česko-vietnamský slovník.

„Jednou mě poslali do čtvrté třídy, abych se s nimi učila. Připadala jsem si jako blbec, bylo to hrozně ponižující,“ popisuje své pocity. A co by jí na začátku nejvíc pomohlo? „Kdybych měla u sebe někoho, kdo umí vietnamsky,“ jednoznačně odpovídá Anička. Její rodiče, ačkoliv se snažili, mluvili hůř než ona. Takže nakonec bylo na ní tlumočit, když bylo potřeba něco vyřídit. „Aspoň jsem byla donucena česky něco říct,“ popisuje.

Střední škola a kurzy pro maturanty s OMJ

Na střední škole se už situace změnila. Nikdo se s nikým neznal a třídní kolektiv se teprve utvářel, což Aničce hodně pomohlo. Taky si už daleko víc věřila v jazyce a nebyla tak uzavřená jako na základní škole. Našla si dobrou kamarádku, která jí s mnohým pomohla. Na kurzy češtiny přestala chodit, ale ve čtvrtém ročníku se přihlásila na kurz pro maturanty s odlišným mateřským jazykem, který pořádá nezisková organizace META. „Maturitu bych zvládla asi i bez kurzu, ale takhle mám lepší pocit,“ říká Anička.

Když Anička srovnává výuku tady a ve Vietnamu, směje se, že v českých školách je hrozně jednoduchá matematika. „Přijdu si jako génius, všechno zde probíráte hrozně pomalu, i úplné základy,“ popisuje. Líbí se jí, že se v Česku studenti daleko více zapojují do výuky, j sou aktivní v hodinách, mají hodně prezentací. Ve Vietnamu jsou žáci a studenti pasivní a hodně věcí se učí nazpaměť. I když tady se prý toho na gymnáziu nazpaměť musí naučit také dost.